Rusko a Gruzie, Gruzie a Rusko

:Rusko Ondřeje Soukupa:

ČD, Zeman a 1968

Zvykám si na dojíždění v Praze. Vlakem mám být z Uhříněvsi v práci o deset minut dříve než busy a metrem, a tak to dneska zkouším. Hned máme pět minut zpoždění, pak jedeme dlouhé dvě minuty v tunelu, načež se vlak zastaví a v naprosté temnotě stojíme další alespoň čtyři minuty. Lidé začínají nervózně vzdychat, ale nikdo se naštěsatí neodvažuje mluvit, neboť by to jistě skončilo nepěkným kolektivním klením. Pán vpravo si nemůže číst o mySQL serverech, a mladíkovi vlevo na tričku svítí foforeskující reliéf. Konečně se rozjíždíme a v Respektu si dočítám o prezidentských ambicích Zemana, hulváta české politiky, a tak doufám, že to bude pouze sen. Martin M. Šimečka trefně píše, že jde o medové volání sirény. Lidé, bděte!
Rok 1968 by prý měli hodnotit nezaujatí mladí, píše poutavě Pavel Kosatík. Kdo je dnes hrdý na Češství, kdo z mladých by dnes položil život za vlast či stát? A za co vlastně by to bylo a stálo by to za to? Mám být hrdý na naše hrubé a zároveň vlažné politiky, na ukřičený fotbal? To si raději mladí koupí nový mobil a zajdou si do klubu. Vždyť se máme tak dobře, proč se trápit minulostí? A budoucnost? Vždyť přece taky nějak bude. Jsme lehounce snobská a do sebe zahleděná prosperující Evropa, tak co, máme se dobře a tak to má být. Prosímvás, jakápak historická zastavení, morálka, víra, odpovědnost, čest, hrdost či názor? Máme se dobře, a jak krásně lehké je o ničem nepřemýšlet.
Stejne napadnutelná je však i má (lehounce schválně provokativní) ignorance: utrpení lidských příběhů z roku 1968 a individuálních lidských tragédií je nepopiratelné. Stejně tak i skutečnost, že v historii jest poučení. Ale zase nelze jen se nostalgicky ohlížet a nechat vlak přítomnosti ujíždět bez kontroly.
A jak psal pan Ivan Medek, demokracie a čestné jednání v politice a demokracii by měla vycházet a vyvěrat z hlouky a šíře slušnosti každodenního života každého z nás.