Tuesday, October 16, 2012

Podvečerní z předměstí

Ráno jsem se synkem doma, a pak v klubu batolat, kde se mne však nechce vzdát, a tak zůstávám, hrajeme si, a začínám pracovat na mailech až kolem jedenácté. Zato po obědě se nezastavím a na dvou projektech intenzivně pracuju až do půl osmé: kopírování dat pro sesterskou skupinu, dělení práce, porada přes videokonferenci, kontrala mezivýsledků, poslání obrázků kolegům ve skupině, odpovědi na pracovní maily, připomenutí, co nám má kdo poslat, úprava vyběrových kritérií v konfiguračních souborech, test a spuštění paralelních úloh, trocha programování, ladění, kompilace, kontrola starších poznámek, poznámky k prezentaci kolegy, do toho se objednávám do servisu a k lékaři a kávovník dávám zazimovat z dvora před kanceláří zase dovnitř. Trošku hektický den, každý takový být nemůže, ale aspoň se zase něco děje.

Večer, mží, tramvaj jede z Cernu do meyrinského předměstí Ženevy. Jedu na volejbal, a po dojíždění do práce každý den autem je cesta tramvají slast, že si ani nepotřebuju krátit dvě zastávky čtením.

V ulicích starší části voní těsto na pizzu, lidé si listují v smartmobilech na zastávkách, kostelík se tyčí na kopečku s pásem tramvajových kolejí. Ve sklepním okénku jedné tělocvičny zahlédnu kytarový kufr, a pak i muže hrajícího klasiku z not, vedlejší okno skrývá sukpinu violoncellistů, není však slyšet ani tón.

Před měsícem, když jsem poprvé hledal tělocvičnu, jsem narazil na mladíky v průchodu, zeptal jsem se, zda tam není vstup do sportoviště, ale oni, že tady jsou jen samí Íránci:)

Přes koleje je zase jiný svět, nákupní zóna, a nad hlavami přelétávají letadla z letiště Cointrin.

Jdu na trénig, začínám v tričku, co mám na sobě, stejně jich propotím další tři, kolečka, rozcvička, pinkání, smeče a pár her, pár záchran a smečů, taky pár zkažených míčů, bolavá záda a nohy, ale kopec legrace a neuvěřitelných situací, a pak už s kolegy autem zpátky domů do francouzkého městečka hned za hranicí, za spící rodinou.

Včera jsem nad krásnou jasnou oblohou litoval, že není čas vyjet na hory a dívat se na hvězdy z ticha a samoty. Ale s blízkými je stejně nejlépe, jen škoda, že si člověk občas večery kazí prací.