Monday, November 10, 2014

Kutil Tím, kutil Tamtím

Vůně pilin a maziva
Vysmátý mladíček v oddělení nářadí vnutí pětatřicetiletými ajťákovi, co ho žena vyhnala do kutilshopu, aby konečně přišrouboval poličku v kuchyni, a kterej viděl vrtání naposledy ve čtrnácti u fotra, než jim zmizel z očí na intr výběrovýho gypmlu, místo základní a zcela postačující shitvrtačky alespoň blekdekra anebo rovnou boschku: "No, a tady se to dá i dát za opasek..." (což si ajťák v životě nelajzne), "...a má to větší točivej moment..." (čehož nikdy nevyužije). K tomu sada kvalitních vrtáčků do zdiva i dřeva, bity k sadě nářadí, a jede se domů s pocitem, že se asi fakt na starý kolena stal kutilem. Ajťák doma poctivě nabije oba akumulátory vrtačky, a nástroj v akci za tři litry vytáhne tak jednou za rok, když to na něm vyškemrá synek, aby mu ukázat tu vopravdickou, anebo o Vánocích při navrtávání stromečku, s kterým mu pak stejně musí pomoct soused.

Skydda Högt
Ikea je pak zase místo, kde vyznavači švědských koulí a levné bezedné kávy potkávají dvacetileté páry, které si v rámci předzásnubního oťukávání vzájemně dokazují praktičnost a prostorovou představivost na výběru pohovek do pěti tisíc, kterými zabydlují první společný podnájem v garsonce, kam utekli před rodiči. Až přijdou reálné problémy a děcka, ukáže se, že umění je spíše najít ženskou, která nebude vybírat lustr do ložnice na tři návštěvy, a naopak zase chlapa, který se nezalekne montování tří postelí, když se společně ani napodruhé netrefí do tloušťky matrace či dimenze místnosti i se započtením prostoru na výsuvné šuplíky, a pak nejlépe takového, který se už narodil s mozoly od imbusů. Kolik krásně vybavených kuchyňských linek, ložnic, kancelářských koutečků, dětských pokojíčků, a rozvodů.

Tuesday, November 4, 2014

Pane, z toho titulu, prezidente,

každý si občas potřebuje ventilovat své komplexy, ale činí-li tak president republiky živě z rádia v rámci tradice Hovorů z Lán, je to smutné. President by měl jít příkladem, a tak je neomluvitelné, mluví-li jako hulvát. Z následných reakcí Hradu je zřejmé, že nejste schopen sebekritiky ani omluvy. Nejste tak presidentem dolních deseti milionů, jak jste s oblibou tvrdil, ale toliko jednoho dolního člověka, totiž Vás. Toto však také můžete činit nejlépe sám třeba zase někde v chaloupce na Vysočině. Zauvažujte o tom, prosím. Váš nevolič

Thursday, September 11, 2014

Anatomie vědecké konference

Vítající proděkan pro studijní záležitosti či zahraniční styky

Talk dostal přidělen od děkana, který odjel pracovně na Maledivy. V nikým neposlouchaném talku všem vysvětlí, že snad není třeba zdůrazňovat důležitost vaší specializace, nicméně všem přežvýká triviální fakta o oboru, která si o zkaženém víkendu nastudoval na wikipedii. S falešnou lítostí vám oznámí, že má, jak jistě chápete, nabitý program, a že se tedy konference osobně bohužel nezúčastní. Když máte štěstí, promluví podobně ještě i místopředseda místní akademie věd či emeritní profesor, alespoň jeden z nich s nesnesitelným přízvukem.

Konferenční Italka

(nezaměňovat s běžnou Italkou obecnou) Hojná, na každé konferenci alespoň jedna. Táhne jí na 40, ale nevypadá na to, velmi dobře oblečená, udržovaná, svobodná a bezdětná. Věda je jí dětmi. Pečlivá, vede si zápisky, a živou gestikulací při konverzaci s kolegy ve vědeckém světě si nadále udržuje dobrý pocit z postavení a respektu. Jen občas večer na hotelu ji chytají deprese, jestli stihne děti. Problém vyřeší nová kabelka od Armaniho.

Konferenční manželka

Pěstěná američanka po čtyřicítce s okázalými prsteny, romantickým bolerkem a na podpadcích svých nových úžasných evropských botiček, které by v Bostonu nesehnala. Zdvořilé úsměvy k manželovým kolegům, fráze, jak je Evropou nadšená, a po korzu na welcome drinku se na další dny odebere nakupovat do galerií. Pak ještě možná vytáhne manžela do opery, než zase dojde na conference dinner. Případně též s dospívající dcerou, která pořád aktualizuje svůj facebook status na posledním iPhone6. Následuje lehčí turné po Evropě za manželovy nalítané míle.

Konferenční session leader

Hubený, v manažerské košili, s lehkými šedinami. Potěšen příležitostí a možností psát proceedings z jeho working group, a zejména přednést resumé na plenárním zasedání posledního dne (které půlka lidí nebude poslouchat či bude na cestě domů). Vždycky se dobře učil a maminka z něj měla radost. Pečlivostí to dotáhl daleko, a před koncem každého talku si připravuje povinný dotaz na spíkra, kdyby publikum jako již tradičně nemělo.

Trapnosti hledání témat u vína s profesorem na welcome drinku

Po několika zdvořilých frázích, co kdo dělá (naprosto se nechytáte, co všechno stíhá on), jak vypadá financování vědy ve vaší zemi, a ve kterých laborkách jste oba kdysi byli, už skoro přichází ta oboustranně úlevná chvíle, kdy byste se mohli šťastně propustit a jít si pro další drink či poslední sandwich s prosciuttem, ale v tom se nachomýtne váš kolega a zapřede další beznadějně neukončitelný hovor na repetitivní témata.

Kolega, který to někam dotáhne

Dává pozor, a narozdíl od vás zásadně nesjíždí maily, zprávy ani facebook. Mluví o své vlastní analýze a na welcome drinku diskutuje s teoretikem, zatímco vy v lepším případě balíte zastydlé Polky u piva. Potkali jste se před pár lety na letní škole, on za pár let bude session leaderem, a vy stále tam, kde jste nyní.

Kolegu, který je na tom o poznání hůře než vy

zase blahosklonně zasvěcujete do toho mála, co víte, a dáváte k dobru poslední špeky z oboru či historky o profesorech. Celou konferenci se mu budete vyhýbat, nebo ji naopak oddaně strávíte po jeho boku.

Conference dinner

Mučivé očekávání toho, s kým zase skončíte u stolu. Dánský kolega se svou komunikativní přítelkyní, nemluvní Japonci s plachými manželkami. Ta pěkná francouzska zas sedí s tím německým postdokem. Místní specialitky v místní restaurační chloubě. Nakonec se to rozjede, když začne na cimbálku pařit francouzský profesor s rumunskou doktorandkou. Nakonec noční cesta neznámým městem zpět do předraženého hotelu, který byste si sami nikdy nemohli dovolit, abyste ráno poslouchali, jak u snídaně někdo dělá po telefonu transakce za miliony.

Doktorand z Ruska

V průběhu coffee breaks zásadně nepije kávu, ale černý čaj. Má neodvážnou košili, džíny, ale extravagantní boty. Neví, jak s ostatními zapříst hovor, dokud jej nezachrání doktorand z Kazachstánu či rusky mluvící profesor z americké univerzity. Na welcome drinku sní kaviárový sandwich i s citrónovou kůrou.

Kolega, který to někam dotáhl

Zasněně vzpomínáte na časy, kdy jste nastoupili do stejné laborky. On už teď má vlastní grant a studenty, na které se jen blbě usmíváte.

Sabbatical profesor

Evropské léto přežívá na konferenční stravě, ale špatná káva z várnic a endemické sladkosti mu nevadí. Jeho manželce zatím doma nezbývá než se angažovat v kostelním sboru a sadit begónie.

Organizátor

už přemýšlí, kde konferenci udělat příště, nebyl například ještě ve Vientamu. Lituje, že setkání probíhají jen každé dva roky.

The British guy

Může mluvit o největším hovnu, ale podá to tak skvěle a s humorem, že mu to všichni žerou. Jen nikdo nerozumí jeho vtípkům na slajdech – extraktům z komiksu Peanuts.

The guy with the most annoying accent

má samozřejmě nejvíce nahlas a přesaturovaný mikrofon, takže u toho ani nejdou číst lidovky natož dodělávat vlastní slajdy. Je to samozřejmě Ital, Španěl či Řek. Zásadně akcentuje anglická slova s minimálním význam, tedy členy, pomocná slovesa a spojky.

The weird guy

Tetovaný, tlustej nebo super krátkozraký a kouká na tabuli malým dalkohledem. Je vám ho líto, zároveň se modlíte, abyste tak taky neskončili.

The nerd guy

V motorkářské bundě, punkových botách a v tričku s Metallicou. Na laptopu od AlienWare má samolepku s logem svého experimentu a na pozadí obrázek z Bigbang Theory. Jinak se s ním skvěle chlastá, takže ráno málem nestihnete session se svým vlastním talkem.

The Professor

Profík. Guru oboru. Je mu u prdele, že má konferenční visačku naopak a není vidět jeho jméno. Nikdo se mu to neodváží říct, a každý ho stejně zná. Stroj na články. Hned po vašem talku vás odchytne, a o coffee breaku se tak nestihnete ani vychcat. On nechčije nikdy. On je dokonalý. On je Bůh. Nevyhnete se mu ani za rok.

Vyčůránek

Aneb správce sítě na vašem rodném institutu. Cestuje však po vědeckých konferencích a dietami splácí chatu. Chlastá totiž s docentem, který rozděluje prachy na dobíhajícím grantu, který se musí utratit.

Skupinoví monolingvisté

Nejčastěji Italové, Francouzi, Němci či Španělé. Chumel doktorandů a postgraduálů vyznačující se společným jazykem a nulovou ochotou přejít do angličtiny či vás pustit mezi svůj bujarý smích přes kordón svých zad.

Konferenční záchodky

Je neuvěřitelné, jaká prasata dovedou vědci být. Všude smrad, mokro a ubrousky. Korejský kolega, s kterým jste si minulou přestávku podali ruku, právě smrká do umyvadla.

Telefon je vůbec skvělá věc

V ruce s ním se dá s náležitě důležitým výrazem omluvně odejít ze sálu i uprostřed posledního talku sekce k již cinkajícím talířkům na coffee break, ukořistit ty nejlepší koláčky a být první ve frontě na kafe.

Rodinný typ

O přestávkách skypuje se svými dětmi od kavárenských stolečků na chodbě a na hotelu už má pro děti nakoupeny Mozartovy koule či matrjošky.

Free afternoon

Vědci si volný čas neumí organizovat a vlastně ani představit. Proto je pro ně připravena návštěva galerie, prohlídka historického města či plavba lodí. Nezbývá, než se zase vyfiknout a ladit k manželce, a počas výkladu o císaři či skladateli, který v tomto domě jednou přenocoval, stejně přemýšlet o nesouladu naměřených dat s vaší teoretickou předpovědí.

Ještě cesta tam

Už na letišti je jasné, že nekteří lidé mají stejný cíl jako vy, majíce konferenční baťůžky z minulých ročníků. Též ze zombíků od snídaně v hotelu se nakonec vyklubou autoři článku, který vás předstihl se stejným výsledkem v recenzovaném časopise.

Welcome drink není večeře

a lososové jednohubky či croissanty s párečky hlad fakt nespraví. Organizátoři a konferenční sekce univerzit by to už snad konečně mohly pochopit. Stejně jako fakt, že po obědě v místní menze by se mělo začínat coffee breakem, nikoli hodinovým talkem shrnujícím vývoj oboru za poslední dva roky.

Hotelový pokoj

Váš hotel je tím nejvzdálenějším od conference venue, takže jste museli odzoomovat mapku, abyste ho vůbec našli. Nikdy jste nepochopili francouzský způsob stlaní, případně absenci stropního svítidla, jež se marně snaží nahradit lampičky na nočních stolcích. Hotelovým wifi filmy fakt stahovat nejde, naštěstí aspoň zrovna funguje, když v jednu ráno potřebujete nahrát na agendu svůj talk. Budíček na sedm a spát. V noci vás někdo naštěstí vzbudí jen dvakrát, poprvé návrat nějaké opilé party za zvuků hádky, sexu či čeho, a pak už jen v půl čtvrté jasné zvracení v sousední koupelně. No co byste chtěli za sto éček za noc.

The unlucky guy

Má první ranní talk po konferenční večeři, kde se všichni zřídili tak, že by přišli pozdě i kdyby se začínalo v devět jako vždy, nicméně programový skluz se musí dohánět, a v 8:30 tak náš smutný spíkr hledí do poloprázdného sálu, zatímco jemu samotnému se začíná chtít nutně na toaletu zrovna když mu dávají mikrofon do klopy.

Všechno dobrý

Nakonec to vlastně bylo prima, dohodli jste spolupráci a výměnný program s menší laborkou v Portugalsku, a dodělali korekce k článku s Italským kolegou, které by po skypeu trvaly týden. Jednu session jste se dokonce i usmívali a dívali po ostatních, to když se mluvilo o jediném tématu, které dobře znáte. V průběhu workshop summary si už všichni jenom čtou maily a kontrolují odjezdy vlaků. Všechno uběhlo tak nějak rychle, a je na čase vrátit se zpět domů k české MHD a ksichtům v tramvaji. Nereálně si slibujete, že si sem někdy budete muset zajet i s rodinou.

Doma nejlíp

Dva sebevěmí alfa čtyřicátníci si nejdríve na peróně líčí, jak je serou vlastní ženy a jak se s ní kdo dohádal a dcerou pak jel kamsi taxíkem. U hostesky Leo expresu Jany laškovně zjišťují, zda je slečna či paní. Hajzlpapír na příděl na jinak čistých záchodcích v Břeclavi. “Chcete rači jěště trochu..?” a já jsem jen rád, že to jako v jednom starém vtipu není na váhu. Případně návrat přes Ryzuni a agónie z hlášení gympláckou angličtinou že jako “Dír pchesindžrs, plís dů not kíp jór bagidž anetendit...”. Welcome back to the Czech Republic!

Tuesday, August 12, 2014

Pivíčko a Selfíčko

Tohle by mohl být takový malý manifest zvaný třeba Tvargl.cz, že život není nahovno jen na Prigl.cz, ale i v jinak vysmáté Olomouci za deštivé dovolené, když nemáte ani na na podělanej týden v Chorvatsku, zatímco vám v dusném bytě kolem baráku poletuje polystyren, vrtaj do zdi a řežou sklepní okna při rekonstrukci paneláku. A tak hurá fábií na Kleinbergchen alias Littlehill.

"Sem se dívala na radar, a mělo včera pršet v Prostějově před sedmou, a nic", mluví mi z duše stejně nespokojená zákaznice identické aplikace pro Android.

Je kosa, děcka si hrajou na hřišti a mne zahřívá vývar v restauraci před bránou.
"V Itálii jsme chtěli vídeň, a oni se nám normálně smáli", lící blondýna od krmení prcka světové zkušenosti svému otci, "tam mají jenom taková ta piccola, víš?"

"Neřvi mi tu nebo tě hodim tym lvum!", získává si ego hlava rodiny u mladší ze svých dcer. "A co já?" "Ty si starši, tak byť chytřejši! A nechoď v tych největšich sračkach u kraje!", užívala si návštěvu ZOO rodina z Ostravska.
Bo mi zrovna dcera spala v kočarku, tež som sa modlil, aby už konečně byli v p***.

Příměstský tábor okupuje automat na pamětní mince. "Jé, mamíí, tady je pavilon žraloků!" "Hele, deme na ty žirafy..." "Poď! Deme na ty žirafy!" A už du taky, než toto furt poslouchat u sousedních plameňáků.

Výr na rukavici sokolníka má stejně těžkou denní šichtu jako minule. "Ty lvice si lížou prdelky...sou nějaký lesbičky nebo co?" (ale je to jen kvůli kusu chcíplýho králíka).

Šlehačkou z palačinky si pak improvizuju vlastní vídeň z "Turecké kávy Illy" za řevu dětí v lanáči a poslouchám matky u pružinových houpaček.
"Mně se osvědčilo Tesco v noci," svěřuje nám jedna z nich svůj poslední shopping trend a rodinnou aktivitu v jednom.
"Nojo, když ale ten můj je do půlnoci na rybách..."

"Ten Románek je dneska takový nějaký..."
"Takový oukropeček..."
"No, takový na zabití..."
"A on tam chce s klukama, a sám nechce a bečí, a tož vysvětli mu to, mám ho vylépat nebo co..."
"A Maruška je uřvaná, nevyspaná..."
"Nechceš to mlíko od Jany?"
"Ne, ona jak bude unavená, usne..."
"Aspoň že to počasí že nám vyšlo..."
"No, musím to zaklepat..."

Pivíčko a selfíčko v Náklu na Molu č.1: The best of Olomouc, nedávno akce a k parkovnému energeťák zdarma. No lepší reklama na tunery s holkama než na Bohečipsy s kečupomajonézovou příchutí. Týpci a machýrci, tetováníčko, "no konečně tě vidim před barem a bez podprdy" a jiné moudrosti.

Kemp v Litoveli v noci žije, zatímco vy si přejete nežít. Kemp je prostě taky hezký průřez společností, něco jako domov důchodců, z kterého ale ráno po tripu neujedete kalit zase jinam.
"Sem dal za hostel asi jako normálně padesát dolarů, no tak není to nejmíň, ale vyspal jsem se, chápeš", čeká na nepřicházející uznalou pochvalu týpek, co to jednou otočil s Gemmou do Států. "A normálně o rok mladší bratránek, jenom vo rok mladší, jo, dělá na menhetnu v nějaký béčkový bance, a platí tam za nájem čtrnáctset," popisuje horce aktuální finanční realitu svých rádoby méně úspěšných příbuzných týpkům od staršího vytuněnýho BMW.

Staří známí

V pondělí po Dni dětí stěhujeme babičku do domova seniorů, jak zní oficiální název.
Když jsem snášel věci do auta, babička se zeptala své vlastní dcery: "A ty ho znáš..?" Po vysvětlující odpovědi pak babička řekla: "Ale no jó, já ho přece znám už dlouho, ale nevěděla jsem, že patříte k sobě!" Takže jsme vlasně s babičkou takoví staří známí. Na paneláku z roku 1981 s původním výtahem už se alespoň začalo se zateplením a přemalováním na veselejší barvy. Mám fotku, jak si ještě na polostaveništi hraju mezi parkujícími škodovkami 110. Babičku usazujeme jako spolujezdce do ušmudlané fábie a vyrážíme do klidné části města blízko lesů. Cesta vede kolem hřbitova. Ptám se maminky na pocity. "No...je to asi jako když jsem tebe musela ve dvou letech šoupnout do podnikové školky..." Fotografie: úsměv statečný i plachý, krasosmutný. I přes problémy s pamětí je babičce jasné, že jde na poslední štaci a vyslovuje to. Těžko jí to vyvracet, alespoň myšlenku se však snažíme zahnat. Moc jiných řešení nám nezbývalo. V domě u maminky není výtah, a společné každodenní bydlení by také nedělalo dobrotu. A tak se mezitím stala babiččinou nejlepší známou televizní obrazovka. Až si s ní začala povídat. A tak jsme si vlastně něčeho poprvé všimli. Následovaly záměny mobilu a ovladače, prášky opomíjené či naopak brané několikrát denně. Problém rozpoznat čas na hodinách. Chvíle temnější se střídají s těmi, kdy bez problémů pojmenuje vnoučata. Shodujeme se, že ideální byl zřejmě časem prověřený výminek. Generace neztratily cenný sociální kontakt, ale v rámci rozumného kompromisu mezi soukromím a blízkostí v případě nutné pomoci. Pozitivní přístup v přijímací kanceláři je vystřídán strohým soupisem věcí na pokoji pro vyšití monogramu pro prádelnu. Pocitově tak trochu jako při hospitalizaci či snad nástupu do vězení. Příliš mnoho lidí, slov a pokynů pro jednu křehkou bytůstku, která se statečně usmívá, ale přesně neví, co se kolem děje. Zase mne napadají paralely mezi stářím a dětstvím. A kdy my sami ztratíme kontakt se zrychlujícím se světem a technologiemi? Babička vyrůstala za války na statku, o Vánocích dávali dobytku chléb, a ve vsi byl jediný automobil-taxi. Nyní má digitální televizi a mobilní telefon. Může takový skok jedna lidská duše vůbec pojmout? Musí si pomalu osvojit cestu k výtahu, systém v koupelně. Personál je však hodný a chápavý. V bufetu potkává hned několik známých z podniku na maloměstě. To je možná výhoda života a práce na jednom místě. "A co jste udělal s tím barákem a psem?" "Prodal, všechno prodal...to víte, dvě manželky mi umřely...", vypráví kdysi podnikový Casanova. "No, já jsem taky měla dva dědečky..." "Tak vidíte, to si budeme pasovat!", plácá se za všeobecného smíchu do kolen. Je-li podzim života smutným, tak určitou nadějí zůstává to, že lidé v něm občas neztrácejí humor. Otázkou je, nakolik jde o chvilkové světlé momenty, a co se v dušách našich babiček a dědečků děje počas pracovního týdne a večer před usnutím. Prochází znovu, jak ji otec přinutil ke svatbě? Rozvod, těžkou práci, zrušení pojistky, úraz a částečnou invaliditu? Skoro všechny vlastnosti se ve stáří násobí. A pokud jste měli ten luxus a stýkali se v práci a soukromí se lidmi, kteří vám vyhovovali, v domě seniorů zase narazíte na celé společenské spektrum, tak trochu jako na vojně, a stejně jako tam si nemůžete vybrat ani utéct. A vznikají spory a hádky. "Víš, je to tady trochu jiné, než jsem si myslela na začátku..." Posadit se na židli před jídelnou je problém: každý má své ustálené místo dle nepsaných ale respektovaných pravidel. "Víš kolikrát jsem si já musela přesednout?" A to zřejmě tušíme jen špičku ledovce. "Ale nechoď sem pak ty, až budeš taky...však víš...", a lehce mne z toho mrazí... A tak doufáme, že alespoň jakákoli interakce je lepší než jen ta s obrazovkou. A že nepřestaneme chodit na návštěvy. A že snad někdo na návštěvy bude chodit i za námi. Při jedné z návštěv naše dovádějící děti tak trochu hrají divadlo pro všechno osazenstvo čekající na otevření dveří jídelny. Separace generací asi vskutku nemá smysl. Ale má každá rodina možnost volby? Babička drží mou ruku, a pak nás doprovází k autu. Aktivit má jinak dost, jen si musím sám zvyknout, že už nebudeme chodit na návštěvu k ní tam, kde všem vnoučatům hrdě balila marmeládové palačinky a kde strávila posledních třiatřicet let svého života. Jak se asi smiřovala s tím, že už si neuvaří? A smyslem života, zdá se, zůstávají děti, vnoučata, pravnoučata. A není náhodou, že když něco vysvětluji dětem, zatváří se občas stejně jako jejich prababička, když zrovna slyší něco, co jí nejde pod nos.

Saturday, June 21, 2014

59 min

...aneb: 10km za 59 minut. A pro koho je to čas směšně dlouhý, ať směle nečte dál. Ostatní snad příliš nezklamu:) Olomoucký půlmaraton, přesněji první úsek štafety 10+11km, můj první ročník, a doufám, že ne poslední. Předně, jaksi jsem nestihl natrénovat, jak jsem chtěl. Ráno si voláme s Liborem, má běžet zbylých 11km do výsledného půlmaratonu. Že kašle, což je fajn, protože mne bolí v krku, a tuhnou mi lýtka ještě z toho, jak jsem předevčírem ještě v CERNu šel v 6 ráno tréningově s Honzou 900m převýšení na Le Reculet. Super zajímavý den strávený na Veletrhu vědy UP v Korunní pevnůstce, oběd v Šantovce, na Flóru na registraci, domů na šlofíka, a hurá na start. Nacpané náměstí, běžci s hrdými vítěznými tričky běhů od Zlína po Aš, holka v super duper high tech ponožkách a cigárem v koutku. Kočárky, foťáky, hudba, moderátor excitátor. Rozhovory v průvodci, jak všichni běhají, že je to nejpřirozenější pohyb (nechápu, jak mohli zapomenout na reprodukční pohyby...). Ale co, nejsme tu pro zdraví, ale z hecu, že. Vyhrát a zřídit se, podívejte se na machry kolem sebe. S osm let starýma trepkama, v kterých jsem běžel Chicago Half vypadám dost ošumtěle. Nojo, už jsem taťka. Ještě vystát frontu na toi-toiku, když do startu zbývalo sotva deset minut, a hopkání v davu, než TO vypukne. Klusám, první dva kilometry za 12 minut, a vyjeveně koukám, že si tempo držím i po zbytek trati. Dívky na rescue stanovištích si přímo říkaly o to, abych začal simulovat zástavu dechu a nechal se zachraňovat. Ale myšlenka na Libora na předávce na desátém kilometru mne hnala dál. Na osmém jsem si dovolil do toho šlápnout (pocitově, což v realitě znamenalo, že jsem nezpomalil). Vyhlížení rodiny na devátém bylo marné, asi počítali, že táta bude pomalejší. Jako Libor to měl na předávce asi dobře vymyšlené, stál někde ve předu, škoda, že jsem ho minul, a pak ani mé zběsilé pobíhání sem a tam a ani jeho vyvolávání organizátorkou do mikrofonu nějak nepomáhalo. No ale nakonec jsme na předávce ztratili jen 3 minuty, tj. asi 4% času. To snad jde. Chvíli jsem si pak s ním dal ještě klusa, čímž jsem si natáhl lýtko, a kulhavým během jsem se šel podívat zpět do parku, zda tam ještě nefandí rodina. Jak jsem se později dozvěděl, můj potomek však doma byl dělal nehorázné kraviny, čímž si chudák vysloužil výchovného zaracha, a to už k všeobecné lítosti. Ale celkově super akce, uběhl jsem, jak co jsem chtěl, a za rok zas! Nakonec se i má žena prošla, a na náměstí mi vyzvedla batoh z úschovy, zatímco unavené děti už spaly, medajle nedajle pro synka počká na ráno.

Friday, May 9, 2014

Sestdecko

Aneb: Ty vle ty mas sestdecko? V lese se kolem krku prichazejiciho chlapka s manzelkou rysuje zluty pruh Nikonu, tak takovy clovek smozrejme pro naseho majitele Canon 6D ani nestoji za pohled do oci natoz za pozdrav. Potka-li vsak nas sestdeckar Canonistu, hned zbystri: Ma na popruhu vysite cislo, znacici vyssi radu? Ne? Takze ma nejaky no-name low-end APS-C sensor (a co na tom, ze s nim umi fotky jako Buh), mozna 650D nebo tak neco. Aha, ze tedy 70D, nojo, pokrocila rada, s 7D bych se na nej mozna usmal. Stejne, takze ani nema fullframe? Mozna ze stoji za prezirave chapajici usmev? Anebo, sakra, ma cerveny prouzek a tedy L objektiv? Ha, jen nejaky EF-S nebo snad non-L? Nedejboze Sigma ci Tamron, dovolte abych se zasmal... No ale snad nema taky sestdecko...? Tohle vsechno je vpohode, dokud nas sestdeckar nepotka nekoho s 5DMkIII nebo s 1Dx...pak jen smutne kouka na cizaka s fotakem v cene mensiho auta.

Friday, April 11, 2014

Autodebilismus

Auto přináší nejednu skvostnou slast, ale zejména jednoduché řešení situací kladených provozem, narozdíl od složitých situací kladených životem a prací. Vlastně je to takový tetris, psychology již dávno odhalzený jako silně návyková aktivita. Něco jako neustálé uklízení bytu. Stále je co úspěšně řešit a blaženost neustává, neb přicházejí jen stejné problémy. Narozdíl od té zprávy pro šéfa, co mi visí ve věcech k dodělání už týden. Krásné přímočaré situace narozdíl od výchovy dětí, rozhodování kdo si začal dřív. Žádné dlouhodobé výhledy, plány, where you see yourself proffesionally in next 5 years or any shift like that... A jako bonus adrenalin, posit lovu a kontrola nad silným strojem a možnost dominovat, předhonit, vyhrát... Uhmmmm...

Monday, January 13, 2014

Olomoucké kořínky

Olomouc. Státní vědecká knihovna, kam jsem jezdil před sedmnácti lety (jaj, to už je skoro jeden dospělý věk!) jako gymnazista v roce 1997 čerpat materiály pro seminární práci z fyziky (a jisté dívčině též cokoli k referátu z leukémie, ale zalekla se angličtiny článku, který jsem našel, a mne ostatně také). Vzpomínám si na trestný referát z Dostojevského, pro který jsem strávil odpoledne výpisky naštěstí jen v hranické knihovně. Nakonec jsem kvůli němu nemusel být čtvrtletně zkoušen. Dnes bych do noci jen cosi googlil, a pokud bych nenašel rovnou zpracovaný referát, obšlehl bych wikinu. V Olomouci jsem si koupil svou první a zatím jedinou grafickou kalkulačku Casio, která funguje dodnes. Bloudil jsem městem a řekou tramvají, občas jsme sem jezdili z gymnázia autobusem za divadlem. Dnes v mrazivém lednovém dnu cestou do lesní školky pro synka u Velkého Týnce vidím u cesty směrovku 8km na Tršice. Tam žila má babička, narodila se v porodnici v Olomouci, a na Svatý kopeček jim otec občas zapřáhl bryčku. Jak asi trávili na hospodářství zimu před těmi 80 lety, kdy se narodila? Lesní školka. Návrat pod stromy, hlásá. A nelze než souhlasit. Vždyť misto aby se děti ráchaly v potoce, platíme si víkendy v aquaparku, místo aby se motaly kolem zvířat na dvorku, jezdíme na permanentky do ZOO a místo šplhání po stromech chodíme na herní skupiny či do lanových center. Místo na trhu sháníme potraviny v marketech, a přijde nám normální chtít mít denně španělská rajčátka v salátu. Místo zvěře lovíme slevy v letácích.