V rámci letového zabíjení času jsem zhlédl dokumenty o hledání podmínek vhodných k životu ve Sluneční soustavě, záběry sond ukazovaly povrchy měsíců Jupiteru a Saturn Europa a Enceladus, pokryté ledem, a zřejmě s oceánem vody pod ním. Jupiterův vulkanický měsíc Io pokrytý lávoua žlutí síry.
Chvíli si procházím svoji prezentaci, čtu si kousek článku, píšu stránku do deníku.
Podle mapy, kde se letadlo právě nachází, míříme na Grónsko, a tak si připravuju foťák a objektivy. Sedím v uličče, ale pán přede mnou má u okénka volno, a pouští mne. Strhávám další lidi k pohledu dolů, jak mi cvaká závěrka. Chvíli je vidět i kruhová duha na řídkých mracích v dálce.
Máme štěstí, nulová oblačnost, a ze zamrzlého moře se objevuje pevnina s rozervanými sněhem pokrytými skalami.
Dechberoucí je ale i zamrzlý ledový oceán. Samořejmě že můžeme změřit a spočítat, že každý rok je statistické množství, šírka, délka a počet protínaní brázd mezi kry ledu stejné, ale každičký kousek té ledové země pod námi je jedinečný právě teď a v tuto chvíli, nikdy už znovu neuvidím preskliny, které mi připomínaly sfingu, ledniho medvěda, či tvář z profilu. Mimochodem, kam se hrabe moderní umění, tyhle struktury byly naprosto nádherné, vynořovaly se z pod křídla letadla, a i když se na ně nedalo kliknout, přiblížit si je, šlo myslím o slušnou interaktivní performanci. Vypadalo to jako film, jenž někdo kreslí tuší na roli bělostného krabatého papíru. Nejlepší technika, co jsem doposud viděl.
Slunce je nízko, a ledová pláň je spíše ve stínu, čas od času z ní ale vyvstávají špičky ledovců, které svítí v nažloutlém slunci, a vrhají dlouhé stíny po zamrzlé hladině.
Led je také pokryt drobnými úlomky ledu, sítí tmavých kanálů, občas jsou dvě ledové kry na sobě.
A kdo ví, co se děje na ledu, zda jsou tam medvědi, a pod ledem třeba spousta života, o kterém nic netuším. Chtěl bych tam dolů a projít se po pláních sněhu a ticha.
Stačí jen voda, sůl, vítr, slunce, a vznikají tak komplikované fraktální struktury na tolika různých rozměrových škálách, až se ani nechce věřit, že za vším je jen jednoduchý chmický vzorec H20. Tohle by žádná teorie nikdy nepředpověděla, ale možná, že jde podmínky nastavit v nějaké počítačové simulaci.
Medituji na bílými planinami, nepotřebuju kostel ani mešitu. Máme pod sebou úžasnou planetu, a člověk ani neví, zda místo na Zemí nepřelétá nad povrchem zamrzlých měšíců obřích planet.
Příchází pevnina, Baffinův ostrov, hory, ledovce, ale také nižší slunce a mraky.
Dovedl bych se z okénka dívat snad do nekonečna, ale vydržel jsem to jen do té doby, než mne ze světla a dehydratace rozbolela hlava.
