Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji

Večer v Saint-Genis, kdy s kytarou a svými pokusy o jazz čekám se sklenkou whiskey na východ krvavého měsíce dva dny po úplňku, a před desátou večerní se dočkávám, s připraveným teleobjektivem odkládám sklenku k ibišku a fotím zubatou kráternou Lunu za výčnělky Alp. Na mysl už jen přichází dekandentně poetická báseň Karla Hlaváčka

"Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji,
když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji..."