Den předtím
V sobotu jsem vstal v osm, vyřídil maily v práci, a zjistil, že
pokud chci v neděli běžet půlmaraton, na který jsem se registroval, musím si
ještě dnes do 5 odpoledne v Chicagu vyzvednout startovní číslo, a mám si s sebou
vzít vytištěný email, o kterém si jen matně matuju, že jsem jej mazal ze
spamu...Shit I. Bylo kolem jedné odpoledne. Autem se mi v Chicagu bloudit
nechtělo, a tak jsem si zjistil vlaky, zavolal Romanovi, ať se připraví mne
odvézt na zastávku, a vyrazil jsem do domečku se sbalit. Neodpustil jsem si
ovšemže sprchu a drobnou svačinku:) Zácpa na silnici č. 59, těsně u nádraží už
vídím na mostě odjíždějící vlak...Shit II. Romanovi se nechce mne do Chicaga
odvézt, a tak jej vezu zpátky do laborky a sám pak s mapkou vyrážím, aspoň mi
dal pár čtvťáků (25 centů) na parkovací automaty. Leč na dálnici musím platit
mýtné, a zrovna v autě nemůžu nají peněženku...musela někam zapadnout (a snad ji
mám, jinak jsem v háji...:), a tak přicházím o čtvťáky. Shit III. Spěchám, chci
být na místě co nejdříve, neb budu určitě bloudit a bude problém zaparkovat.
Zácpa na silnici 290, půl hodinka je hned pryč, benzín se blíží nule...Shit IV.
Naštěstí rychle najdu odbočku na silnici 94, správný exit a brzo jsem už u
obchodního domu, kde mám dostat číslo...pokud mi je bez mailu dají...parkování
je otázkou kroužení kolem několika bloků, jeden čtvťák (na 15min) mi zůstal,
druhý mi dala hodná paní, která parkovala hned vedle. Mám tak 30 min, abych vše
vyřídil (včetně sebe:). Peněženka byla pod sedadlem. Do sedmého poschodí jedou
jen některé výtahy. Číslo jsem dostal: 8888! :) K tomu čip, který si člověk na
závod připevní k tkaničkám, a který mu stopne čas, a když jej ztratí a nevrátí,
zaplatí 30 dolarů:) Thanks! Auto znovu najdu po mírném bloudění, to už automat
bliká, ale naštěstí mne neodtáhli:) Teď už jen dojet ke Krisztianovi, u kterého
v Chicagu přespím. Mobil se hodí, dokonce ani nebloudím a po Millwakee dojedu k
Damen-North Av. Parkuju pod mostem metra "blue line". Life can be soooo simple! S
Krisztianem a jeho kamarády se jdeme projít na kafe a karikaturu Octoberfestu v
německé čtvrti. Večer jdu s knížkou (Peter Hoeg:) spát kolem deváté, Krisztian
vyráží za slečnou a do barů.
Den D
Dle dohody s Monikou vstávám kolem páté, Krisztian se právě vrátil z barů,
rozešel se s přitelkyní, a jde spát. Před šestou se potkáváme na metru. Mám s
sebou jen 11 dolarů, žádné cennosti, jen oblečení, číslo, dva banány, čip. Na
sobě kalhoty, je ještě chladno a od úst jde pára. Den, kdy bych snad ani raději
nevycházel, natož šel ráno běhat 21km...Celých 10 dolarů jsem nechtěně
investoval do lístku na MHD (CTA city pass, na kartičku lze připsat libovolné
množství, a mne se podařilo tam uložit vše:). Tak mám v hotovosti 1 dolar,
super... Potkáváme další běžce, ve vlaku je spousta bezdomovců, klimbající
černoch s obrovskými vlhkými rty, jiná černoška zlostně nadává zavřeným dveřím,
z perónu zřízenci s policistou vláčejí pryč bezvládného člověka...a do toho
holky v nablýskaných teniskách, běžci, kteří dali 50 dolarů za startovné, a v
šest ráno by jinak ještě byli v posteli... přestupujeme na Washington Street z
Blue Line na Red Line, na Garfield pak přebíháme křižovatku na zastávku busu,
který nás dovezl ke startu u 57th street na jihu Chicaga, kousek od University
of Chicago, kde jsem byl v červnu a kde kdysi působil Fermi. Nízké zlaté
Slunce, tisícům lidí v něm září vlasy, park před muzeem, mokrý trávník s
příměsí černého bláta, ale skvělá atmosféra, lidé se rozcvičují, celkem asi 12
tisíc účastníků. Převlékám se, věci si dáváme do úschovy a přesunujeme se ke
startu. Pole je rozděleno na několik bloků podle předpokládaného času, doufám v
něco kolem dvou hodin, ale stojíme v oblasti 2:30. Dav lidí zvolna jde, pak se
začíná trochu klusat, a konečně probíháme startovní čárou! Jsou na ní
elektronické rohože, které každému dle čipu stopnou čas. Vyrážím lehce,
prodírám se lidmi dopředu, běží se krásně, svižně, ale ne naplno, spusta lidí s
čelenkami, super dresech, podepsaných tričkách, s přehrávači na uších, mladí,
staří, v růžovém, černém...:) 21km je asi 13 mil. OK. První míle za 7:30, první
tři míle za 23:40. Po 40 minutách přestávám lidi předbíhat, po 6 mílích už
cítím unavené nohy...Kolem trati jsou rozmístěny kapely, spousta fanoušků,
rodinných příslušníků, občerstvovací stanice. Jsem v polovině, po 55 minutách.
Tak to bude ještě zajímavé... Dav povzbuzuje a střídavě zrychluju, ale celkově
mé tempo klesá z 8 min na míli na skoro 9. Máváme divákům, a každé zrychlení
stojí trochu závrati, místy necítím ruce, nohy trochu těžknou, ale pracují a
beží pode mnou, jako by mi ani nepatřily. Obracíme v polovině a zase směřujeme
na jih, kolem 9 míle proklínám cílovou pásku, ať se už konečně ukáže:) To ale
ještě zbývají 4 míle, více než 6km:) 10. míle. Musím se co chvíli nutit lehce
přidávat, abych nezůstával moc pozadu, lidé už mne začínají zase předbíhat.
občerstvovací stanice, v několika z nich na chvíli zastavuju, abych se napil.
kelímky poházené po zemi. 11. To už zní líp, ale únava je slušná. 12, a poslední
míle před sebou! Skoro se mi to nechce věřit! A vypadá to, že to pod 1 h
zvládnu! Poslední půl míle přidávám, v cíli diváci křičí a ohromně pomáhají, je
to nádherný pocit, šlápnout si do posledních metrů a proletět cílem, moci se
zastavit, a zjistit, že jsem to doopravdy dokončil...01:54:25. Vrátit čip.
Tričko a tílko ztěžklé litry potu, mokrá kšiltovka, ale úsměv pro fotku, a pít
a pít, pak pro banán, baťůžek, a převléct se, užít si ještě chvíli lidí a
atmosféry, a pak se s pomocí spolucestujích autobusem a metrem trmácet zase na
sever do centra a ke Krisztianovi. Jdeme na procházku, on fotí, teoretizujeme o
vztazích, stavujeme se na polévku. Autem zpátky do Fermilabu, prádlo, večeře,
dočtu povídku, jsem rád, že chodím, a jdu spát před noční směnou na experimentu D0 ve Fermilabu.
Subscribe to:
Post Comments (Atom)
No comments:
Post a Comment