59 min

...aneb: 10km za 59 minut. A pro koho je to čas směšně dlouhý, ať směle nečte dál. Ostatní snad příliš nezklamu:) Olomoucký půlmaraton, přesněji první úsek štafety 10+11km, můj první ročník, a doufám, že ne poslední. Předně, jaksi jsem nestihl natrénovat, jak jsem chtěl. Ráno si voláme s Liborem, má běžet zbylých 11km do výsledného půlmaratonu. Že kašle, což je fajn, protože mne bolí v krku, a tuhnou mi lýtka ještě z toho, jak jsem předevčírem ještě v CERNu šel v 6 ráno tréningově s Honzou 900m převýšení na Le Reculet. Super zajímavý den strávený na Veletrhu vědy UP v Korunní pevnůstce, oběd v Šantovce, na Flóru na registraci, domů na šlofíka, a hurá na start. Nacpané náměstí, běžci s hrdými vítěznými tričky běhů od Zlína po Aš, holka v super duper high tech ponožkách a cigárem v koutku. Kočárky, foťáky, hudba, moderátor excitátor. Rozhovory v průvodci, jak všichni běhají, že je to nejpřirozenější pohyb (nechápu, jak mohli zapomenout na reprodukční pohyby...). Ale co, nejsme tu pro zdraví, ale z hecu, že. Vyhrát a zřídit se, podívejte se na machry kolem sebe. S osm let starýma trepkama, v kterých jsem běžel Chicago Half vypadám dost ošumtěle. Nojo, už jsem taťka. Ještě vystát frontu na toi-toiku, když do startu zbývalo sotva deset minut, a hopkání v davu, než TO vypukne. Klusám, první dva kilometry za 12 minut, a vyjeveně koukám, že si tempo držím i po zbytek trati. Dívky na rescue stanovištích si přímo říkaly o to, abych začal simulovat zástavu dechu a nechal se zachraňovat. Ale myšlenka na Libora na předávce na desátém kilometru mne hnala dál. Na osmém jsem si dovolil do toho šlápnout (pocitově, což v realitě znamenalo, že jsem nezpomalil). Vyhlížení rodiny na devátém bylo marné, asi počítali, že táta bude pomalejší. Jako Libor to měl na předávce asi dobře vymyšlené, stál někde ve předu, škoda, že jsem ho minul, a pak ani mé zběsilé pobíhání sem a tam a ani jeho vyvolávání organizátorkou do mikrofonu nějak nepomáhalo. No ale nakonec jsme na předávce ztratili jen 3 minuty, tj. asi 4% času. To snad jde. Chvíli jsem si pak s ním dal ještě klusa, čímž jsem si natáhl lýtko, a kulhavým během jsem se šel podívat zpět do parku, zda tam ještě nefandí rodina. Jak jsem se později dozvěděl, můj potomek však doma byl dělal nehorázné kraviny, čímž si chudák vysloužil výchovného zaracha, a to už k všeobecné lítosti. Ale celkově super akce, uběhl jsem, jak co jsem chtěl, a za rok zas! Nakonec se i má žena prošla, a na náměstí mi vyzvedla batoh z úschovy, zatímco unavené děti už spaly, medajle nedajle pro synka počká na ráno.