 |
Jedna z mála fotek, kde se babička usmívá. |
Mohlo tohle děvčátko vědět, co je v životě čeká?
Když jí bylo pět, začala válka, a když skončila, nedobrovolně se musela s rodiči odstěhovat z milovaných Tršic do vysídleného pohraničí v Polomi, kde šel její otec-rolník zkusit štestí, místo kterého už v časných padesátých letech podlehl cirhóze.
Nedobrovolný sňatek, dvě děti, rozvod, práce v podniku na maloměstě, úraz, následky, normalizace. Ale stále s námi, svými dětmi a vnoučaty, a tedy stále v nás.
 |
| Babiččini rodiče se brali ještě ve dvacátých letech. |
 |
| Na fotce se svým starším bratrem Jendou. Oba jsou již mrtvi. Jak asi běhali, hráli si spolu, mluvili? Jakou měli postýlku, a v kolik ráno vstávali? |
 |
| Čas, čas, čas...běží, a nelze zastavit. Kdysi byla babička malou holčičkou své maminky, třeba jako asi tolikrát na návštěvě u své babičky v Kyselovicích. |
Dnes jsou mé děti také takovou malou holčičkou a chlapečkem mne a mé ženy.
Jednou i já budu mrtev.
A jednou budou mrtvy i mé děti.
V časech, které si nepředstavím.
Jak dvojtě může nám být vše po smrti jedno, a zároveň zoufalo z nadiktované nevědomosti a neschopnosti k dalšímu cokoli dodat.
Jak možno oscilovat mezi klidem a existenciálním strachem, hlava div nerozskočit se vedví z nemožnosti s tím cokoli konkrétního udělat.
Snad jen to zde nějak nepromarnit, ale jak? Anebo doufat že třeba smrt bude vysvobozením z těžkého údělu konců našich dní.
Ale děti našich dětí tu budou dál. Dál zase na svou chvíli, se svou šancí a údělem prožít si stejné radosti a bolesti. A snad i posunout svět kousem někam dál. Ne nutně cestou na Mars, ale laskavostí k druhým.
A možná se budou stejně nostalgicky probírat našimi fotkami, zachovají-li se, a bude-li budoucí zřízení nakloněno rozjímání.
Možná ne, to nám bude jedno. Koloběh života to nezmění a nezastaví.
 |
| Po pár generacích už nezbyde nikdo, kdo by poznal naši tvář na staré žloutnoucí fotografii, jako zástup sestřenic na babiččině svatební fotografii. |
Jak by svět vypadal, kdybychom denně konfrontovali tuto naši nevyhnutelnou insignifikanci? Křičel bych na své děti? Peskoval pejskaře? Co bych vlastně dělal? A lze tomuto každodenně vůbeč čelit? Pomněme však občas aspoň na chvíli naši konečnost, marnost, a že jsme zde na světě jen na krátkou návštěvu.
Babička zde byla téměř třicet tisíc dnů.
Naši potomci a to, co předáme našim dětem, na světě přetrvá.
Možná triviální to závěr, ale pravda je občas velmi jednoduchá.
Děkuji, babičko, že jsi byla a žila.
