Moje babička Marie

Marie Dvořáková, 1934-2016

Jedna z mála fotek, kde se babička usmívá.

Mohlo tohle děvčátko vědět, co je v životě čeká?

Když jí bylo pět, začala válka, a když skončila, nedobrovolně se musela s rodiči odstěhovat z milovaných Tršic do vysídleného pohraničí v Polomi, kde šel její otec-rolník zkusit štestí, místo kterého už v časných padesátých letech podlehl cirhóze.
Nedobrovolný sňatek, dvě děti, rozvod, práce v podniku na maloměstě, úraz, následky, normalizace. Ale stále s námi, svými dětmi a vnoučaty, a tedy stále v nás.

Babiččini rodiče se brali ještě ve dvacátých letech.

Na fotce se svým starším bratrem Jendou. Oba jsou již mrtvi.
Jak asi běhali, hráli si spolu, mluvili? Jakou měli postýlku, a v kolik ráno vstávali?

Čas, čas, čas...běží, a nelze zastavit.
Kdysi byla babička malou holčičkou své maminky, třeba jako asi tolikrát na návštěvě u své babičky v Kyselovicích.

Dnes jsou mé děti také takovou malou holčičkou a chlapečkem mne a mé ženy.

Jednou i já budu mrtev.

A jednou budou mrtvy i mé děti.

V časech, které si nepředstavím.

Jak dvojtě může nám být vše po smrti jedno, a zároveň zoufalo z nadiktované nevědomosti a neschopnosti k dalšímu cokoli dodat.
Jak možno oscilovat mezi klidem a existenciálním strachem, hlava div nerozskočit se vedví z nemožnosti s tím cokoli konkrétního udělat.
Snad jen to zde nějak nepromarnit, ale jak? Anebo doufat že třeba smrt bude vysvobozením z těžkého údělu konců našich dní.

Ale děti našich dětí tu budou dál. Dál zase na svou chvíli, se svou šancí a údělem prožít si stejné radosti a bolesti. A snad i posunout svět kousem někam dál. Ne nutně cestou na Mars, ale laskavostí k druhým.
A možná se budou stejně nostalgicky probírat našimi fotkami, zachovají-li se, a bude-li budoucí zřízení nakloněno rozjímání.
Možná ne, to nám bude jedno. Koloběh života to nezmění a nezastaví.

Po pár generacích už nezbyde nikdo, kdo by poznal naši tvář na staré žloutnoucí fotografii, jako zástup sestřenic na babiččině svatební fotografii.

Jak by svět vypadal, kdybychom denně konfrontovali tuto naši nevyhnutelnou insignifikanci? Křičel bych na své děti? Peskoval pejskaře? Co bych vlastně dělal? A lze tomuto každodenně vůbeč čelit? Pomněme však občas aspoň na chvíli naši konečnost, marnost, a že jsme zde na světě jen na krátkou návštěvu.
Babička zde byla téměř třicet tisíc dnů.

Naši potomci a to, co předáme našim dětem, na světě přetrvá.
Možná triviální to závěr, ale pravda je občas velmi jednoduchá.

Děkuji, babičko, že jsi byla a žila.