Olomoucké kořínky

Olomouc. Státní vědecká knihovna, kam jsem jezdil před sedmnácti lety (jaj, to už je skoro jeden dospělý věk!) jako gymnazista v roce 1997 čerpat materiály pro seminární práci z fyziky (a jisté dívčině též cokoli k referátu z leukémie, ale zalekla se angličtiny článku, který jsem našel, a mne ostatně také). Vzpomínám si na trestný referát z Dostojevského, pro který jsem strávil odpoledne výpisky naštěstí jen v hranické knihovně. Nakonec jsem kvůli němu nemusel být čtvrtletně zkoušen. Dnes bych do noci jen cosi googlil, a pokud bych nenašel rovnou zpracovaný referát, obšlehl bych wikinu. V Olomouci jsem si koupil svou první a zatím jedinou grafickou kalkulačku Casio, která funguje dodnes. Bloudil jsem městem a řekou tramvají, občas jsme sem jezdili z gymnázia autobusem za divadlem. Dnes v mrazivém lednovém dnu cestou do lesní školky pro synka u Velkého Týnce vidím u cesty směrovku 8km na Tršice. Tam žila má babička, narodila se v porodnici v Olomouci, a na Svatý kopeček jim otec občas zapřáhl bryčku. Jak asi trávili na hospodářství zimu před těmi 80 lety, kdy se narodila? Lesní školka. Návrat pod stromy, hlásá. A nelze než souhlasit. Vždyť misto aby se děti ráchaly v potoce, platíme si víkendy v aquaparku, místo aby se motaly kolem zvířat na dvorku, jezdíme na permanentky do ZOO a místo šplhání po stromech chodíme na herní skupiny či do lanových center. Místo na trhu sháníme potraviny v marketech, a přijde nám normální chtít mít denně španělská rajčátka v salátu. Místo zvěře lovíme slevy v letácích.

Znamení doby

Kdysi byla znamením síly, na odiv hrdě predstavována, šavle, zdobená dýka, maršálský klobouk, kolt či jiná zbraň. Postupně se zbraň přetavila v masivní hodinky, zdobené, vojenské, s mnoha kolečky, ručičkami a drahými kameny. Následně kůň se změnil v auto, a tak dále a podobně. Nedávno jsem viděl muže pohrávat si se smartphonem v koženém překlápěcím obalu gestem, které vskutku velmi připomínalo tasení koltu a jeho frajerské otočení kolem kohoutku. Ten pocit jistoty a kontroly, něčeho v ruce...Vždyť co jiného má dnes vzbudit patřičný dojem, že muž tím pravým alfa, než když dokonale vládne všemi naditými funkcemi chytré hračičky, přes kterou neustále a hravě kontroluje vše od aktuálního stavu Dow Jones indexu po aktuální GPS polohu dětí a výsledků fotbalu. A jak je velký a výkonnný Tvůj stroj? Můj má větší displej a nadupanější procesor, skolím s ním více mamutů, takže v souboji o tu kočku u baru seš jasnej looser ty!

MZ vs. KS

Pro mne KS nema duvod, proc funkce zneuzit, zatimco o MZ to rici nemohu. A i kdyz je mu mene rozumet, tak je pro mne bezuhonnost a nezavislost dulezitejsi. KS je pro mne nezavisly v tom, ze nepotrebuje penize, evidentne kandidovat nemusel, zatimco Zeman se tam zene se svymi vlastnimi umysly:) Mame se docela slusne, vsichni jsme vzdelani, mame zahranicni zkusenost. Predpokladam, ze tohle chceme i pro nase deti. Je pro vas zarukou techto svobod MZ nebo KS? Ignorujete-li volby, tak nechavate nahode i budoucnost vasich deti. literally;-) Nechat vse jen na medialnim odrazu CT ci tiskovych zprav Hradu, nediskutovat, a nechat to na vetsine, ktera voli zkratkovite a dle zakladnich instinktu ve zmyslu "MZ je v telce takovy ranar sprostacek, a KS je ten divnej nemec" je podle mne smutne. Samozrejme ze kazdy ma pravo na nazor a nikdo by nikoho nemel nutit. Ale poukazovat k zamysleni ci jinemu pohledu je dle mne OK. Mne akorat prijde smutne a typicky ceske, kdys se z neceho jineho a zvlastniho dela vada a problem, misto aby to bylo treba brano jako zajimavost a mozny prinos, a vytahovani teto skutecnosti mi prijde lehce ucelove. Kamaradka na fb: "Je to jen formální postavička a ač vliv výsledku na budoucnost národa bude minimální, můj pohled na národ je ovlivněn značně. Mrzí mě, že nejsme schopni zbavit se cejchu minulosti. Že Češi nemají odvahu zkusit novou cestu, byť právě volba prezidenta jakožto formálního představitele s nevelkými pravomocemi by byla pro první pokus o změnu dle mého idální. Převážná většina mladých lidí z mého okolí nevolila Miloše Zemana, protože pro ně je představitelem lži, podvodu, arogance, kariérismu, ..., a to i přesto, že většina z nich si jeho aféry příliš nepamatuje a ke konkrétním informacím se dostali z vlastní iniciativy. O to více je mi smutno z toho, že většina z těch, kteří Zemanovu politiku znechuceně prožívali v přímém přenosu, jsou po deseti letech ochotni a schopni mávnout rukou a z nejrůžnějších malicherných důvodů si vyvolit tohoto člověka za svého nejvyššího reprezentanta."

What I like about my work?

While my physics analysis is still on data taken in 2011, my service/calibration project is for data of 2012, so I am enjoying both the luxury of an analysis of a well understood dataset as well as the excitement and surprises of the new data as it streams from the detector. It is this part when I find it essential to be here at CERN and share the compassion with other colleagues working on the same or similar project, discussing informally over coffees (and via many emails and, less excitingly, many meetings as well). Many projects and new ideas come from discussions between meetings or from random randez-vous with colleagues in the restaurant, office buildings or Cern cafeterias.

My physics projects include the analysis of pairs of top-antitop quarks produced in the ATLAS detector, born in proton-proton collisions provided by the LHC accelerator. Top quarks are so far and still the heaviest elementary particles, which (discovered in 1995 at Fermilab, USA) are becoming important background processes for searches for new physics beyond the Standard Model of the microcosm. Besides precisely measuring top quark properties and constraining theories describing the top-antitop final state, we are able to direct our colleagues on which model better describes our data in different corners of the phase space.

I enjoy working together with enthusiasts for the same goal, I like when we together learn and develop, see something new for the first time, understand how and why things work the way we see them. I like learning from clear-minded students and putting people together to create new opportunities and projects.

Kinderhangar

Ženeva, Palexpo, a jedna hala velikosti hangáru přeměněná na jedno obrovské kryté dětské hřiště, či spíše ansámbl nafukovacích hradů, trapolín a pro větší i motokárovou dráhu. To aby se děti trochu vyřádily po dnech strávených se špatně placenými přeopatrnými chůvami se špatnou francouzštinou, a rodiče, aby byli o víkendu s nimi, ale aby to zároveň nebylo příliš náročné, neb o dobrou práci je na volatilním ženevském pracovním trhu nouze a rodiče mají svého náročném týdnu taky až dost.
Hangár je jakousi jeskyní, kde si to všechno konečně hraje pohromadě, narozdíl od samoty vkusně zařízených Ikea bytů či pokusů o náhradu tlupy ve školkách a jeslích.

Vedle atrakcí jsou dlouhé stoly a lavice pro dětské narozeninové párty, kde si Ženevské rodiny nadělí další předražené plastové hračky z Číny, zatímco děti v utečeneckých táborech v Sýrii či Turecku mají jen jedno prádlo a potřebují deku za pár franků, aby mohly přečkat bez nemocí noci, kdy již venku mrzne. Po párty v hangáru se děti naloží do rodinných klimatizovaných supervozů a odvezou se do bezpečí dobrých čtvrtí.

Ano, tento text je trochu kýčovitě jedovatou a zbytečnou stížností na řád světa, a zase nic nezmění, ale tak se mi věci prostě občas jeví...

Dědeček a iPhone

"Sent from my iPhone".

Asi by tam rovnou mělo být "Sent from MY iPhone!" A ještě lépe, měla by tam být verze, aby každý věděl, že mám ten nejnovějši...Vynikající marketingová strategie založená na klasické staré dobré lidské závisti, a pocitu že jsme nějakým důvodem lepší, když příslušíme k nějaké módní skupině. Jen to zároveň značí, že musejí existovat i lidé z druhého břehu, takže to s tím margetingem zase nesmíme přehnat, no ale on i ten druhý břeh se díky tomu taky může cítit spešl, takže je to vlastně fšechno iOK.

"Co koupit dědečkovi k Vánocům?"

ptá se v reklamě nejedna firma (Vánoce jsou přece v supermarketech za rohem někdy hned po Velikonocích, že), a některé hned i nabízejí elegantní řešení v podobě online dotazníku, to asi že přemýšlet bolí, který vám pomůže, nejvíce zřejmě jak u této firmy utratit kapesné. Aha, takže Vánoce jsou o tom, co komu koupit, a už ne o tom, jak někoho obdarovat...To zase bude pod stromečky haldy elektronických krámů na půjčky, které budeme do roka vyhazovat, neboť přestanou fungovat, bude se prodávat nová verze, nebo prostě něco jiného, abychom byli neustále online, mohli se bavit, být ukrutně šťastni, nebýt otravní, a zejména nepřemýšlet o tom, co chceme v životě dělat, a kým doopravdy jsme nebo bychom chtěli býti. Místo knížky, rozhovoru, hry s dětmi či něžných chvilek máme každý na klíně nejaký ten tablet či tablet mini (zaplaťpánbu že vytlačily ten mor, televizi!), a můžeme si na sociálních sítích číst, co si dnes četli a viděli jiní, nebo můžeme pracovat či alespoň psát maily, být online i na procházce v parku, to zřejmě aby šéf viděl, jak jsme oddáni firmě...Time to get out, get some life?

Sent from myBrain

PS: Don't get me wrong, souhlasím s tím, že Apple způsobil úžasnou technologickou revoluci, kterou se ostatní různým stupněm úspěchu a spolehlivosti snaží následovat. Jen: jsme jako lidské bytosti připraveni na novou návykovou technologií dokážeme si obhájít naše vlastní já? Žárovka ukončila večerní hodinky povídání, televize zrušila tancovačky a kina, smartphony a walkmany oddělili lidi v dopravních prostředcích a na ulici, auta a parkoviště zabrala chodníky...netřeba zřejmě být příliš nostalgickými, ale...opravdu nám technoligie jen dává, a něco třeba i nebere, aniž bychom opravdu sami chtěli?

Podvečerní z předměstí

Ráno jsem se synkem doma, a pak v klubu batolat, kde se mne však nechce vzdát, a tak zůstávám, hrajeme si, a začínám pracovat na mailech až kolem jedenácté. Zato po obědě se nezastavím a na dvou projektech intenzivně pracuju až do půl osmé: kopírování dat pro sesterskou skupinu, dělení práce, porada přes videokonferenci, kontrala mezivýsledků, poslání obrázků kolegům ve skupině, odpovědi na pracovní maily, připomenutí, co nám má kdo poslat, úprava vyběrových kritérií v konfiguračních souborech, test a spuštění paralelních úloh, trocha programování, ladění, kompilace, kontrola starších poznámek, poznámky k prezentaci kolegy, do toho se objednávám do servisu a k lékaři a kávovník dávám zazimovat z dvora před kanceláří zase dovnitř. Trošku hektický den, každý takový být nemůže, ale aspoň se zase něco děje.

Večer, mží, tramvaj jede z Cernu do meyrinského předměstí Ženevy. Jedu na volejbal, a po dojíždění do práce každý den autem je cesta tramvají slast, že si ani nepotřebuju krátit dvě zastávky čtením.

V ulicích starší části voní těsto na pizzu, lidé si listují v smartmobilech na zastávkách, kostelík se tyčí na kopečku s pásem tramvajových kolejí. Ve sklepním okénku jedné tělocvičny zahlédnu kytarový kufr, a pak i muže hrajícího klasiku z not, vedlejší okno skrývá sukpinu violoncellistů, není však slyšet ani tón.

Před měsícem, když jsem poprvé hledal tělocvičnu, jsem narazil na mladíky v průchodu, zeptal jsem se, zda tam není vstup do sportoviště, ale oni, že tady jsou jen samí Íránci:)

Přes koleje je zase jiný svět, nákupní zóna, a nad hlavami přelétávají letadla z letiště Cointrin.

Jdu na trénig, začínám v tričku, co mám na sobě, stejně jich propotím další tři, kolečka, rozcvička, pinkání, smeče a pár her, pár záchran a smečů, taky pár zkažených míčů, bolavá záda a nohy, ale kopec legrace a neuvěřitelných situací, a pak už s kolegy autem zpátky domů do francouzkého městečka hned za hranicí, za spící rodinou.

Včera jsem nad krásnou jasnou oblohou litoval, že není čas vyjet na hory a dívat se na hvězdy z ticha a samoty. Ale s blízkými je stejně nejlépe, jen škoda, že si člověk občas večery kazí prací.