Pivíčko a Selfíčko

Tohle by mohl být takový malý manifest zvaný třeba Tvargl.cz, že život není nahovno jen na Prigl.cz, ale i v jinak vysmáté Olomouci za deštivé dovolené, když nemáte ani na na podělanej týden v Chorvatsku, zatímco vám v dusném bytě kolem baráku poletuje polystyren, vrtaj do zdi a řežou sklepní okna při rekonstrukci paneláku. A tak hurá fábií na Kleinbergchen alias Littlehill.

"Sem se dívala na radar, a mělo včera pršet v Prostějově před sedmou, a nic", mluví mi z duše stejně nespokojená zákaznice identické aplikace pro Android.

Je kosa, děcka si hrajou na hřišti a mne zahřívá vývar v restauraci před bránou.
"V Itálii jsme chtěli vídeň, a oni se nám normálně smáli", lící blondýna od krmení prcka světové zkušenosti svému otci, "tam mají jenom taková ta piccola, víš?"

"Neřvi mi tu nebo tě hodim tym lvum!", získává si ego hlava rodiny u mladší ze svých dcer. "A co já?" "Ty si starši, tak byť chytřejši! A nechoď v tych největšich sračkach u kraje!", užívala si návštěvu ZOO rodina z Ostravska.
Bo mi zrovna dcera spala v kočarku, tež som sa modlil, aby už konečně byli v p***.

Příměstský tábor okupuje automat na pamětní mince. "Jé, mamíí, tady je pavilon žraloků!" "Hele, deme na ty žirafy..." "Poď! Deme na ty žirafy!" A už du taky, než toto furt poslouchat u sousedních plameňáků.

Výr na rukavici sokolníka má stejně těžkou denní šichtu jako minule. "Ty lvice si lížou prdelky...sou nějaký lesbičky nebo co?" (ale je to jen kvůli kusu chcíplýho králíka).

Šlehačkou z palačinky si pak improvizuju vlastní vídeň z "Turecké kávy Illy" za řevu dětí v lanáči a poslouchám matky u pružinových houpaček.
"Mně se osvědčilo Tesco v noci," svěřuje nám jedna z nich svůj poslední shopping trend a rodinnou aktivitu v jednom.
"Nojo, když ale ten můj je do půlnoci na rybách..."

"Ten Románek je dneska takový nějaký..."
"Takový oukropeček..."
"No, takový na zabití..."
"A on tam chce s klukama, a sám nechce a bečí, a tož vysvětli mu to, mám ho vylépat nebo co..."
"A Maruška je uřvaná, nevyspaná..."
"Nechceš to mlíko od Jany?"
"Ne, ona jak bude unavená, usne..."
"Aspoň že to počasí že nám vyšlo..."
"No, musím to zaklepat..."

Pivíčko a selfíčko v Náklu na Molu č.1: The best of Olomouc, nedávno akce a k parkovnému energeťák zdarma. No lepší reklama na tunery s holkama než na Bohečipsy s kečupomajonézovou příchutí. Týpci a machýrci, tetováníčko, "no konečně tě vidim před barem a bez podprdy" a jiné moudrosti.

Kemp v Litoveli v noci žije, zatímco vy si přejete nežít. Kemp je prostě taky hezký průřez společností, něco jako domov důchodců, z kterého ale ráno po tripu neujedete kalit zase jinam.
"Sem dal za hostel asi jako normálně padesát dolarů, no tak není to nejmíň, ale vyspal jsem se, chápeš", čeká na nepřicházející uznalou pochvalu týpek, co to jednou otočil s Gemmou do Států. "A normálně o rok mladší bratránek, jenom vo rok mladší, jo, dělá na menhetnu v nějaký béčkový bance, a platí tam za nájem čtrnáctset," popisuje horce aktuální finanční realitu svých rádoby méně úspěšných příbuzných týpkům od staršího vytuněnýho BMW.

Staří známí

V pondělí po Dni dětí stěhujeme babičku do domova seniorů, jak zní oficiální název.

Když jsem snášel věci do auta, babička se zeptala své vlastní dcery: "A ty ho znáš..?" Po vysvětlující odpovědi pak babička řekla: "Ale no jó, já ho přece znám už dlouho, ale nevěděla jsem, že patříte k sobě!" Takže jsme vlasně s babičkou takoví staří známí. Na paneláku z roku 1981 s původním výtahem už se alespoň začalo se zateplením a přemalováním na veselejší barvy. Mám fotku, jak si ještě na polostaveništi hraju mezi parkujícími škodovkami 110. Babičku usazujeme jako spolujezdce do ušmudlané fábie a vyrážíme do klidné části města blízko lesů. Cesta vede kolem hřbitova. Ptám se maminky na pocity. "No...je to asi jako když jsem tebe musela ve dvou letech šoupnout do podnikové školky..." Fotografie: úsměv statečný i plachý, krasosmutný. I přes problémy s pamětí je babičce jasné, že jde na poslední štaci a vyslovuje to. Těžko jí to vyvracet, alespoň myšlenku se však snažíme zahnat. Moc jiných řešení nám nezbývalo. V domě u maminky není výtah, a společné každodenní bydlení by také nedělalo dobrotu. A tak se mezitím stala babiččinou nejlepší známou televizní obrazovka. Až si s ní začala povídat. A tak jsme si vlastně něčeho poprvé všimli. Následovaly záměny mobilu a ovladače, prášky opomíjené či naopak brané několikrát denně. Problém rozpoznat čas na hodinách. Chvíle temnější se střídají s těmi, kdy bez problémů pojmenuje vnoučata. Shodujeme se, že ideální byl zřejmě časem prověřený výminek. Generace neztratily cenný sociální kontakt, ale v rámci rozumného kompromisu mezi soukromím a blízkostí v případě nutné pomoci. Pozitivní přístup v přijímací kanceláři je vystřídán strohým soupisem věcí na pokoji pro vyšití monogramu pro prádelnu. Pocitově tak trochu jako při hospitalizaci či snad nástupu do vězení. Příliš mnoho lidí, slov a pokynů pro jednu křehkou bytůstku, která se statečně usmívá, ale přesně neví, co se kolem děje. Zase mne napadají paralely mezi stářím a dětstvím. A kdy my sami ztratíme kontakt se zrychlujícím se světem a technologiemi? Babička vyrůstala za války na statku, o Vánocích dávali dobytku chléb, a ve vsi byl jediný automobil-taxi. Nyní má digitální televizi a mobilní telefon. Může takový skok jedna lidská duše vůbec pojmout? Musí si pomalu osvojit cestu k výtahu, systém v koupelně. Personál je však hodný a chápavý. V bufetu potkává hned několik známých z podniku na maloměstě. To je možná výhoda života a práce na jednom místě. "A co jste udělal s tím barákem a psem?" "Prodal, všechno prodal...to víte, dvě manželky mi umřely...", vypráví kdysi podnikový Casanova. "No, já jsem taky měla dva dědečky..." "Tak vidíte, to si budeme pasovat!", plácá se za všeobecného smíchu do kolen. Je-li podzim života smutným, tak určitou nadějí zůstává to, že lidé v něm občas neztrácejí humor. Otázkou je, nakolik jde o chvilkové světlé momenty, a co se v dušách našich babiček a dědečků děje počas pracovního týdne a večer před usnutím. Prochází znovu, jak ji otec přinutil ke svatbě? Rozvod, těžkou práci, zrušení pojistky, úraz a částečnou invaliditu? Skoro všechny vlastnosti se ve stáří násobí. A pokud jste měli ten luxus a stýkali se v práci a soukromí se lidmi, kteří vám vyhovovali, v domě seniorů zase narazíte na celé společenské spektrum, tak trochu jako na vojně, a stejně jako tam si nemůžete vybrat ani utéct. A vznikají spory a hádky. "Víš, je to tady trochu jiné, než jsem si myslela na začátku..." Posadit se na židli před jídelnou je problém: každý má své ustálené místo dle nepsaných ale respektovaných pravidel. "Víš kolikrát jsem si já musela přesednout?" A to zřejmě tušíme jen špičku ledovce. "Ale nechoď sem pak ty, až budeš taky...však víš...", a lehce mne z toho mrazí... A tak doufáme, že alespoň jakákoli interakce je lepší než jen ta s obrazovkou. A že nepřestaneme chodit na návštěvy. A že snad někdo na návštěvy bude chodit i za námi. Při jedné z návštěv naše dovádějící děti tak trochu hrají divadlo pro všechno osazenstvo čekající na otevření dveří jídelny. Separace generací asi vskutku nemá smysl. Ale má každá rodina možnost volby? Babička drží mou ruku, a pak nás doprovází k autu. Aktivit má jinak dost, jen si musím sám zvyknout, že už nebudeme chodit na návštěvu k ní tam, kde všem vnoučatům hrdě balila marmeládové palačinky a kde strávila posledních třiatřicet let svého života. Jak se asi smiřovala s tím, že už si neuvaří? A smyslem života, zdá se, zůstávají děti, vnoučata, pravnoučata. A není náhodou, že když něco vysvětluji dětem, zatváří se občas stejně jako jejich prababička, když zrovna slyší něco, co jí nejde pod nos.

59 min

...aneb: 10km za 59 minut. A pro koho je to čas směšně dlouhý, ať směle nečte dál. Ostatní snad příliš nezklamu:) Olomoucký půlmaraton, přesněji první úsek štafety 10+11km, můj první ročník, a doufám, že ne poslední. Předně, jaksi jsem nestihl natrénovat, jak jsem chtěl. Ráno si voláme s Liborem, má běžet zbylých 11km do výsledného půlmaratonu. Že kašle, což je fajn, protože mne bolí v krku, a tuhnou mi lýtka ještě z toho, jak jsem předevčírem ještě v CERNu šel v 6 ráno tréningově s Honzou 900m převýšení na Le Reculet. Super zajímavý den strávený na Veletrhu vědy UP v Korunní pevnůstce, oběd v Šantovce, na Flóru na registraci, domů na šlofíka, a hurá na start. Nacpané náměstí, běžci s hrdými vítěznými tričky běhů od Zlína po Aš, holka v super duper high tech ponožkách a cigárem v koutku. Kočárky, foťáky, hudba, moderátor excitátor. Rozhovory v průvodci, jak všichni běhají, že je to nejpřirozenější pohyb (nechápu, jak mohli zapomenout na reprodukční pohyby...). Ale co, nejsme tu pro zdraví, ale z hecu, že. Vyhrát a zřídit se, podívejte se na machry kolem sebe. S osm let starýma trepkama, v kterých jsem běžel Chicago Half vypadám dost ošumtěle. Nojo, už jsem taťka. Ještě vystát frontu na toi-toiku, když do startu zbývalo sotva deset minut, a hopkání v davu, než TO vypukne. Klusám, první dva kilometry za 12 minut, a vyjeveně koukám, že si tempo držím i po zbytek trati. Dívky na rescue stanovištích si přímo říkaly o to, abych začal simulovat zástavu dechu a nechal se zachraňovat. Ale myšlenka na Libora na předávce na desátém kilometru mne hnala dál. Na osmém jsem si dovolil do toho šlápnout (pocitově, což v realitě znamenalo, že jsem nezpomalil). Vyhlížení rodiny na devátém bylo marné, asi počítali, že táta bude pomalejší. Jako Libor to měl na předávce asi dobře vymyšlené, stál někde ve předu, škoda, že jsem ho minul, a pak ani mé zběsilé pobíhání sem a tam a ani jeho vyvolávání organizátorkou do mikrofonu nějak nepomáhalo. No ale nakonec jsme na předávce ztratili jen 3 minuty, tj. asi 4% času. To snad jde. Chvíli jsem si pak s ním dal ještě klusa, čímž jsem si natáhl lýtko, a kulhavým během jsem se šel podívat zpět do parku, zda tam ještě nefandí rodina. Jak jsem se později dozvěděl, můj potomek však doma byl dělal nehorázné kraviny, čímž si chudák vysloužil výchovného zaracha, a to už k všeobecné lítosti. Ale celkově super akce, uběhl jsem, jak co jsem chtěl, a za rok zas! Nakonec se i má žena prošla, a na náměstí mi vyzvedla batoh z úschovy, zatímco unavené děti už spaly, medajle nedajle pro synka počká na ráno.

Sestdecko

Aneb: Ty vle ty mas sestdecko? V lese se kolem krku prichazejiciho chlapka s manzelkou rysuje zluty pruh Nikonu, tak takovy clovek smozrejme pro naseho majitele Canon 6D ani nestoji za pohled do oci natoz za pozdrav. Potka-li vsak nas sestdeckar Canonistu, hned zbystri: Ma na popruhu vysite cislo, znacici vyssi radu? Ne? Takze ma nejaky no-name low-end APS-C sensor (a co na tom, ze s nim umi fotky jako Buh), mozna 650D nebo tak neco. Aha, ze tedy 70D, nojo, pokrocila rada, s 7D bych se na nej mozna usmal. Stejne, takze ani nema fullframe? Mozna ze stoji za prezirave chapajici usmev? Anebo, sakra, ma cerveny prouzek a tedy L objektiv? Ha, jen nejaky EF-S nebo snad non-L? Nedejboze Sigma ci Tamron, dovolte abych se zasmal... No ale snad nema taky sestdecko...? Tohle vsechno je vpohode, dokud nas sestdeckar nepotka nekoho s 5DMkIII nebo s 1Dx...pak jen smutne kouka na cizaka s fotakem v cene mensiho auta.

Autodebilismus

Auto přináší nejednu skvostnou slast, ale zejména jednoduché řešení situací kladených provozem, narozdíl od složitých situací kladených životem a prací. Vlastně je to takový tetris, psychology již dávno odhalzený jako silně návyková aktivita. Něco jako neustálé uklízení bytu. Stále je co úspěšně řešit a blaženost neustává, neb přicházejí jen stejné problémy. Narozdíl od té zprávy pro šéfa, co mi visí ve věcech k dodělání už týden. Krásné přímočaré situace narozdíl od výchovy dětí, rozhodování kdo si začal dřív. Žádné dlouhodobé výhledy, plány, where you see yourself proffesionally in next 5 years or any shift like that... A jako bonus adrenalin, posit lovu a kontrola nad silným strojem a možnost dominovat, předhonit, vyhrát... Uhmmmm...

Olomoucké kořínky

Olomouc. Státní vědecká knihovna, kam jsem jezdil před sedmnácti lety (jaj, to už je skoro jeden dospělý věk!) jako gymnazista v roce 1997 čerpat materiály pro seminární práci z fyziky (a jisté dívčině též cokoli k referátu z leukémie, ale zalekla se angličtiny článku, který jsem našel, a mne ostatně také). Vzpomínám si na trestný referát z Dostojevského, pro který jsem strávil odpoledne výpisky naštěstí jen v hranické knihovně. Nakonec jsem kvůli němu nemusel být čtvrtletně zkoušen. Dnes bych do noci jen cosi googlil, a pokud bych nenašel rovnou zpracovaný referát, obšlehl bych wikinu. V Olomouci jsem si koupil svou první a zatím jedinou grafickou kalkulačku Casio, která funguje dodnes. Bloudil jsem městem a řekou tramvají, občas jsme sem jezdili z gymnázia autobusem za divadlem. Dnes v mrazivém lednovém dnu cestou do lesní školky pro synka u Velkého Týnce vidím u cesty směrovku 8km na Tršice. Tam žila má babička, narodila se v porodnici v Olomouci, a na Svatý kopeček jim otec občas zapřáhl bryčku. Jak asi trávili na hospodářství zimu před těmi 80 lety, kdy se narodila? Lesní školka. Návrat pod stromy, hlásá. A nelze než souhlasit. Vždyť misto aby se děti ráchaly v potoce, platíme si víkendy v aquaparku, místo aby se motaly kolem zvířat na dvorku, jezdíme na permanentky do ZOO a místo šplhání po stromech chodíme na herní skupiny či do lanových center. Místo na trhu sháníme potraviny v marketech, a přijde nám normální chtít mít denně španělská rajčátka v salátu. Místo zvěře lovíme slevy v letácích.

Znamení doby

Kdysi byla znamením síly, na odiv hrdě predstavována, šavle, zdobená dýka, maršálský klobouk, kolt či jiná zbraň. Postupně se zbraň přetavila v masivní hodinky, zdobené, vojenské, s mnoha kolečky, ručičkami a drahými kameny. Následně kůň se změnil v auto, a tak dále a podobně. Nedávno jsem viděl muže pohrávat si se smartphonem v koženém překlápěcím obalu gestem, které vskutku velmi připomínalo tasení koltu a jeho frajerské otočení kolem kohoutku. Ten pocit jistoty a kontroly, něčeho v ruce...Vždyť co jiného má dnes vzbudit patřičný dojem, že muž tím pravým alfa, než když dokonale vládne všemi naditými funkcemi chytré hračičky, přes kterou neustále a hravě kontroluje vše od aktuálního stavu Dow Jones indexu po aktuální GPS polohu dětí a výsledků fotbalu. A jak je velký a výkonnný Tvůj stroj? Můj má větší displej a nadupanější procesor, skolím s ním více mamutů, takže v souboji o tu kočku u baru seš jasnej looser ty!