Američanka v Olomouci

Dnes ráno v autobuse, Američanka co už prožila více než půl života v Evropě:

Já jsem se narodila v New Yorku, ale vyrůstala jsem v Kalifornii.
A co mne přivedlo do Evropy? Tak trochu idealizmus, po pádu Berlínské zdi jsem chtěla vidět lidi, kteří toužili po svobodě, a chtěla jsem být užitečná. A tak jsem přijela do Německa. Naučila jsem se rusky, polsky, trochu česky, ale mezi polštinou a češtinou je asi milión rozdílů, a já jsem si v hlavě udělala takový slovanský guláš. A tak jsem si chtěla v těch jazycích udělat pořádek, srovnat si je vedle sebe. A lidé mi řekli: Olomouc! To je krásné historické město, druhé v počtu památek po Praze, a jsou tam lidé, co mají dobré srdce!

Já jsem příšla do Olomouce na jaře, a tehdy ještě lidé pěstovali před domy růže, a celá Olomouc voněla květinami. A to bylo něco úžasného, to já jsem tehdy předtím zažila jenom na Havajách. Mně se tady moc líbilo, ale lidi říkali: "Jo! Možná, pokud jste cizinec!" A to mně tady mrzí, že si lidé neuvědomují, co tady mají.

Lidé rádi jezdí do ciziny, a pak o ní říkají nehezké věci. I o Americe. Byly doby, kdy jsem se styděla říkat, že jsem Američanka.

Alfa-kvantová lingvistika

Je všeobecně známo, že aspekty kvantové teorie pronikají do našich každodenních životů, a to od témat jako je spintronika, biotronika či psychotronika k biorezonanci buněk a harmonickým biofrekvencím buněk.

Moderní medicína všechny tyto nové směry vývoje cíleně ignoruje a pokračuje v ovládání světa přes kartely farmaceutických firem, které nás udržují poklidné a ve snadno ovladatelném tranzu pomocí antibiotik a antihistaminik a jiných toxických chemických látek jako je dihydrát kyslíku!

Nově objevená teorie nalezla, že slova ve starořečtině, která obsahují magickou dvojkombinaci základního Písmene Alfa (všeprvopočátek, základní energie a frekvence Stvořitele), jsou rodu ženského, tj. vyzařuje z nich energie spojena s entitou Gaia, a zároveň jde o průsečik kvantové mechaniky a lingvistiky, která takto nově přechází pod přírodovědné obory.

Tato teorie funguje, sám znám několik slov, která obsahují dvě písmena Alfa (jako např. právě Γαiα, Gaia), a jsou rodu ženského, a pár mých přátel to taky vyzkoušelo a funguje to i na nich. Tisíce děkovných dopisů a objednávek našeho nového přístroje epsilon-BioWave3, který se skládá ze Slovníku starořeckého a radiofrekvenčního biorezonátoru, který na každé stránce slovníku nalezne tato tzv. double-Alfa slova. Zaměřením delta-paprsku^TM (echolokační zařízení fungující na kvantovém principu superpozice ultrazvuku a neviditelného infračerveného záření) na tato dvojtě magická slova dojde k ropztylu Alfa částic (objevil a používal již Angličan a Novozélanďan Sir R. Rutherford, nositel Nobelovy ceny!) blahodárné životní energie a dále průchodem odražené parciální s-vlny tkání dochází k její rezonanční absorpci [1] a tedy hojivým účinkům, které pomáhají od lupénky po leukémii (LL quantum healing). Už žádné pití pí-vody, přejídání se sladkými homeopatiky, dost dlouhých nudných seancí na Biorezonanci! [2]
Neváhejte, objednávejte! Tisíce děkovných dopisů.
Lidé, bděte!

[1] https://www.britannica.com/…/Relation-between-electricity-a…
[2] www.bicom-optima.cz/‎

PS: tímto textem se nechci nikoho osobně dotknout, spíše si i sám sobě poukazuji na to, jak snadné je uvěřit něčemu, co si člověk může těžko věrohodně doložit či rozeznat v rámci svého vzdělání či sociální bubliny, a zjistit, co je nesmysl a co reálná metoda.

Nechci zahazovat bylinky, lidský faktor v léčbě, hřejivou ruku, preferovat zelený prášek místo dostatku spánku. Ale každý to spektrum máme jiné, jsme jiní a máme jinou zkušenosti, která nás utvářela. Nejsme jen lidé racionální. Toužíme po přesahu. Jen je problém, když jde do tuhého a o život. S homeopatiky a boji proti očkování aj. to mám horší, ale sám současně nedokážu sobě či jiným najít příslušné srovnávací studie, historická fakta, čísla, a snažit se přímět lidi, kteří ze svého nejlepšího přesvědčení a opravdové a ryzí zkušenosti "ví", že "to (ne)funguje", aby se alespoň zamysleli, že několik konkrétních zkušeností (jakkoli osobně silných) spolu se selektivní pamětí, náhodnou korelací, statistickým efektem placeba či návratu k průměru (samouzdravení) není srovnatelné s širokou populační studií, a není tedy důkazem (ne)účinku...

Šarlatánské metody vysvětlující princip čehosi holými bláboly by snad naučit rozpoznávat šlo. Kartářka je nakonec třeba spíše dobrý psycholog. Současně, kde si ale můžu konkrétně doložit, že daný lék tzv. západní medicíny funguje? V dneční době přece nevěříme vládě, kontrolním úřadům, ani mezinárodní zdravotnické organizaci? Ale zase odtud potud: ATB fungují (než vznikly rezistentní kmeny:) např na Petriho misce, chtěl bych vidět obdobu studie s homeopatiky... Tak o čem lze pochybovat, a o čem ne? Lze argumentovat proti víře v homeopatii důvěrou ve vědu, kterou je však složité dokládat, články jsou na placených serverech, a je jich tolik a stojí takové úsilí se jimi prokousat? Tvrzení pro tvrzení?? Jak funguje televize? A jak funguje Zyrtec? A byli lidé opravdu na Měsíci? A co na to Jan Tleskač? A lze lidem brát víru a přesvědčení? Jak hladový uvěří sytému?
Prostě nevím, jak dát sobě a lidem v dnešním světě plném "informací" a zaručených postupů nějaké vodítko...

JAKKOLI, hlavní je po tom všem jít společně na pivo:)

Sebezpytná

Dnes ráno jsem si doma četl u čaje maily. Jindy jsem si zase čítával maily cestou v tramvaji. Teď už takový kretén nejsem, jsem zase úplně jiný kretén. A zdá se mi, že cílem mého života jest odhalovat v sobě aktuálního kreténa a učit se, jak se mu vyhnout.

Moje babička Marie

Marie Dvořáková, 1934-2016

Jedna z mála fotek, kde se babička usmívá.

Mohlo tohle děvčátko vědět, co je v životě čeká?

Když jí bylo pět, začala válka, a když skončila, nedobrovolně se musela s rodiči odstěhovat z milovaných Tršic do vysídleného pohraničí v Polomi, kde šel její otec-rolník zkusit štestí, místo kterého už v časných padesátých letech podlehl cirhóze.
Nedobrovolný sňatek, dvě děti, rozvod, práce v podniku na maloměstě, úraz, následky, normalizace. Ale stále s námi, svými dětmi a vnoučaty, a tedy stále v nás.

Babiččini rodiče se brali ještě ve dvacátých letech.

Na fotce se svým starším bratrem Jendou. Oba jsou již mrtvi.
Jak asi běhali, hráli si spolu, mluvili? Jakou měli postýlku, a v kolik ráno vstávali?

Čas, čas, čas...běží, a nelze zastavit.
Kdysi byla babička malou holčičkou své maminky, třeba jako asi tolikrát na návštěvě u své babičky v Kyselovicích.

Dnes jsou mé děti také takovou malou holčičkou a chlapečkem mne a mé ženy.

Jednou i já budu mrtev.

A jednou budou mrtvy i mé děti.

V časech, které si nepředstavím.

Jak dvojtě může nám být vše po smrti jedno, a zároveň zoufalo z nadiktované nevědomosti a neschopnosti k dalšímu cokoli dodat.
Jak možno oscilovat mezi klidem a existenciálním strachem, hlava div nerozskočit se vedví z nemožnosti s tím cokoli konkrétního udělat.
Snad jen to zde nějak nepromarnit, ale jak? Anebo doufat že třeba smrt bude vysvobozením z těžkého údělu konců našich dní.

Ale děti našich dětí tu budou dál. Dál zase na svou chvíli, se svou šancí a údělem prožít si stejné radosti a bolesti. A snad i posunout svět kousem někam dál. Ne nutně cestou na Mars, ale laskavostí k druhým.
A možná se budou stejně nostalgicky probírat našimi fotkami, zachovají-li se, a bude-li budoucí zřízení nakloněno rozjímání.
Možná ne, to nám bude jedno. Koloběh života to nezmění a nezastaví.

Po pár generacích už nezbyde nikdo, kdo by poznal naši tvář na staré žloutnoucí fotografii, jako zástup sestřenic na babiččině svatební fotografii.

Jak by svět vypadal, kdybychom denně konfrontovali tuto naši nevyhnutelnou insignifikanci? Křičel bych na své děti? Peskoval pejskaře? Co bych vlastně dělal? A lze tomuto každodenně vůbeč čelit? Pomněme však občas aspoň na chvíli naši konečnost, marnost, a že jsme zde na světě jen na krátkou návštěvu.
Babička zde byla téměř třicet tisíc dnů.

Naši potomci a to, co předáme našim dětem, na světě přetrvá.
Možná triviální to závěr, ale pravda je občas velmi jednoduchá.

Děkuji, babičko, že jsi byla a žila.

Kutil Tím, kutil Tamtím

Vůně pilin a maziva
Vysmátý mladíček v oddělení nářadí vnutí pětatřicetiletými ajťákovi, co ho žena vyhnala do kutilshopu, aby konečně přišrouboval poličku v kuchyni, a kterej viděl vrtání naposledy ve čtrnácti u fotra, než jim zmizel z očí na intr výběrovýho gypmlu, místo základní a zcela postačující shitvrtačky alespoň blekdekra anebo rovnou boschku: "No, a tady se to dá i dát za opasek..." (což si ajťák v životě nelajzne), "...a má to větší točivej moment..." (čehož nikdy nevyužije). K tomu sada kvalitních vrtáčků do zdiva i dřeva, bity k sadě nářadí, a jede se domů s pocitem, že se asi fakt na starý kolena stal kutilem. Ajťák doma poctivě nabije oba akumulátory vrtačky, a nástroj v akci za tři litry vytáhne tak jednou za rok, když to na něm vyškemrá synek, aby mu ukázat tu vopravdickou, anebo o Vánocích při navrtávání stromečku, s kterým mu pak stejně musí pomoct soused.

Skydda Högt
Ikea je pak zase místo, kde vyznavači švědských koulí a levné bezedné kávy potkávají dvacetileté páry, které si v rámci předzásnubního oťukávání vzájemně dokazují praktičnost a prostorovou představivost na výběru pohovek do pěti tisíc, kterými zabydlují první společný podnájem v garsonce, kam utekli před rodiči. Až přijdou reálné problémy a děcka, ukáže se, že umění je spíše najít ženskou, která nebude vybírat lustr do ložnice na tři návštěvy, a naopak zase chlapa, který se nezalekne montování tří postelí, když se společně ani napodruhé netrefí do tloušťky matrace či dimenze místnosti i se započtením prostoru na výsuvné šuplíky, a pak nejlépe takového, který se už narodil s mozoly od imbusů. Kolik krásně vybavených kuchyňských linek, ložnic, kancelářských koutečků, dětských pokojíčků, a rozvodů.

Pane, z toho titulu, prezidente,

každý si občas potřebuje ventilovat své komplexy, ale činí-li tak president republiky živě z rádia v rámci tradice Hovorů z Lán, je to smutné. President by měl jít příkladem, a tak je neomluvitelné, mluví-li jako hulvát. Z následných reakcí Hradu je zřejmé, že nejste schopen sebekritiky ani omluvy. Nejste tak presidentem dolních deseti milionů, jak jste s oblibou tvrdil, ale toliko jednoho dolního člověka, totiž Vás. Toto však také můžete činit nejlépe sám třeba zase někde v chaloupce na Vysočině. Zauvažujte o tom, prosím. Váš nevolič

Anatomie vědecké konference

Vítající proděkan pro studijní záležitosti či zahraniční styky

Talk dostal přidělen od děkana, který odjel pracovně na Maledivy. V nikým neposlouchaném talku všem vysvětlí, že snad není třeba zdůrazňovat důležitost vaší specializace, nicméně všem přežvýká triviální fakta o oboru, která si o zkaženém víkendu nastudoval na wikipedii. S falešnou lítostí vám oznámí, že má, jak jistě chápete, nabitý program, a že se tedy konference osobně bohužel nezúčastní. Když máte štěstí, promluví podobně ještě i místopředseda místní akademie věd či emeritní profesor, alespoň jeden z nich s nesnesitelným přízvukem.

Konferenční Italka

(nezaměňovat s běžnou Italkou obecnou) Hojná, na každé konferenci alespoň jedna. Táhne jí na 40, ale nevypadá na to, velmi dobře oblečená, udržovaná, svobodná a bezdětná. Věda je jí dětmi. Pečlivá, vede si zápisky, a živou gestikulací při konverzaci s kolegy ve vědeckém světě si nadále udržuje dobrý pocit z postavení a respektu. Jen občas večer na hotelu ji chytají deprese, jestli stihne děti. Problém vyřeší nová kabelka od Armaniho.

Konferenční manželka

Pěstěná američanka po čtyřicítce s okázalými prsteny, romantickým bolerkem a na podpadcích svých nových úžasných evropských botiček, které by v Bostonu nesehnala. Zdvořilé úsměvy k manželovým kolegům, fráze, jak je Evropou nadšená, a po korzu na welcome drinku se na další dny odebere nakupovat do galerií. Pak ještě možná vytáhne manžela do opery, než zase dojde na conference dinner. Případně též s dospívající dcerou, která pořád aktualizuje svůj facebook status na posledním iPhone6. Následuje lehčí turné po Evropě za manželovy nalítané míle.

Konferenční session leader

Hubený, v manažerské košili, s lehkými šedinami. Potěšen příležitostí a možností psát proceedings z jeho working group, a zejména přednést resumé na plenárním zasedání posledního dne (které půlka lidí nebude poslouchat či bude na cestě domů). Vždycky se dobře učil a maminka z něj měla radost. Pečlivostí to dotáhl daleko, a před koncem každého talku si připravuje povinný dotaz na spíkra, kdyby publikum jako již tradičně nemělo.

Trapnosti hledání témat u vína s profesorem na welcome drinku

Po několika zdvořilých frázích, co kdo dělá (naprosto se nechytáte, co všechno stíhá on), jak vypadá financování vědy ve vaší zemi, a ve kterých laborkách jste oba kdysi byli, už skoro přichází ta oboustranně úlevná chvíle, kdy byste se mohli šťastně propustit a jít si pro další drink či poslední sandwich s prosciuttem, ale v tom se nachomýtne váš kolega a zapřede další beznadějně neukončitelný hovor na repetitivní témata.

Kolega, který to někam dotáhne

Dává pozor, a narozdíl od vás zásadně nesjíždí maily, zprávy ani facebook. Mluví o své vlastní analýze a na welcome drinku diskutuje s teoretikem, zatímco vy v lepším případě balíte zastydlé Polky u piva. Potkali jste se před pár lety na letní škole, on za pár let bude session leaderem, a vy stále tam, kde jste nyní.

Kolegu, který je na tom o poznání hůře než vy

zase blahosklonně zasvěcujete do toho mála, co víte, a dáváte k dobru poslední špeky z oboru či historky o profesorech. Celou konferenci se mu budete vyhýbat, nebo ji naopak oddaně strávíte po jeho boku.

Conference dinner

Mučivé očekávání toho, s kým zase skončíte u stolu. Dánský kolega se svou komunikativní přítelkyní, nemluvní Japonci s plachými manželkami. Ta pěkná francouzska zas sedí s tím německým postdokem. Místní specialitky v místní restaurační chloubě. Nakonec se to rozjede, když začne na cimbálku pařit francouzský profesor s rumunskou doktorandkou. Nakonec noční cesta neznámým městem zpět do předraženého hotelu, který byste si sami nikdy nemohli dovolit, abyste ráno poslouchali, jak u snídaně někdo dělá po telefonu transakce za miliony.

Doktorand z Ruska

V průběhu coffee breaks zásadně nepije kávu, ale černý čaj. Má neodvážnou košili, džíny, ale extravagantní boty. Neví, jak s ostatními zapříst hovor, dokud jej nezachrání doktorand z Kazachstánu či rusky mluvící profesor z americké univerzity. Na welcome drinku sní kaviárový sandwich i s citrónovou kůrou.

Kolega, který to někam dotáhl

Zasněně vzpomínáte na časy, kdy jste nastoupili do stejné laborky. On už teď má vlastní grant a studenty, na které se jen blbě usmíváte.

Sabbatical profesor

Evropské léto přežívá na konferenční stravě, ale špatná káva z várnic a endemické sladkosti mu nevadí. Jeho manželce zatím doma nezbývá než se angažovat v kostelním sboru a sadit begónie.

Organizátor

už přemýšlí, kde konferenci udělat příště, nebyl například ještě ve Vientamu. Lituje, že setkání probíhají jen každé dva roky.

The British guy

Může mluvit o největším hovnu, ale podá to tak skvěle a s humorem, že mu to všichni žerou. Jen nikdo nerozumí jeho vtípkům na slajdech – extraktům z komiksu Peanuts.

The guy with the most annoying accent

má samozřejmě nejvíce nahlas a přesaturovaný mikrofon, takže u toho ani nejdou číst lidovky natož dodělávat vlastní slajdy. Je to samozřejmě Ital, Španěl či Řek. Zásadně akcentuje anglická slova s minimálním význam, tedy členy, pomocná slovesa a spojky.

The weird guy

Tetovaný, tlustej nebo super krátkozraký a kouká na tabuli malým dalkohledem. Je vám ho líto, zároveň se modlíte, abyste tak taky neskončili.

The nerd guy

V motorkářské bundě, punkových botách a v tričku s Metallicou. Na laptopu od AlienWare má samolepku s logem svého experimentu a na pozadí obrázek z Bigbang Theory. Jinak se s ním skvěle chlastá, takže ráno málem nestihnete session se svým vlastním talkem.

The Professor

Profík. Guru oboru. Je mu u prdele, že má konferenční visačku naopak a není vidět jeho jméno. Nikdo se mu to neodváží říct, a každý ho stejně zná. Stroj na články. Hned po vašem talku vás odchytne, a o coffee breaku se tak nestihnete ani vychcat. On nechčije nikdy. On je dokonalý. On je Bůh. Nevyhnete se mu ani za rok.

Vyčůránek

Aneb správce sítě na vašem rodném institutu. Cestuje však po vědeckých konferencích a dietami splácí chatu. Chlastá totiž s docentem, který rozděluje prachy na dobíhajícím grantu, který se musí utratit.

Skupinoví monolingvisté

Nejčastěji Italové, Francouzi, Němci či Španělé. Chumel doktorandů a postgraduálů vyznačující se společným jazykem a nulovou ochotou přejít do angličtiny či vás pustit mezi svůj bujarý smích přes kordón svých zad.

Konferenční záchodky

Je neuvěřitelné, jaká prasata dovedou vědci být. Všude smrad, mokro a ubrousky. Korejský kolega, s kterým jste si minulou přestávku podali ruku, právě smrká do umyvadla.

Telefon je vůbec skvělá věc

V ruce s ním se dá s náležitě důležitým výrazem omluvně odejít ze sálu i uprostřed posledního talku sekce k již cinkajícím talířkům na coffee break, ukořistit ty nejlepší koláčky a být první ve frontě na kafe.

Rodinný typ

O přestávkách skypuje se svými dětmi od kavárenských stolečků na chodbě a na hotelu už má pro děti nakoupeny Mozartovy koule či matrjošky.

Free afternoon

Vědci si volný čas neumí organizovat a vlastně ani představit. Proto je pro ně připravena návštěva galerie, prohlídka historického města či plavba lodí. Nezbývá, než se zase vyfiknout a ladit k manželce, a počas výkladu o císaři či skladateli, který v tomto domě jednou přenocoval, stejně přemýšlet o nesouladu naměřených dat s vaší teoretickou předpovědí.

Ještě cesta tam

Už na letišti je jasné, že nekteří lidé mají stejný cíl jako vy, majíce konferenční baťůžky z minulých ročníků. Též ze zombíků od snídaně v hotelu se nakonec vyklubou autoři článku, který vás předstihl se stejným výsledkem v recenzovaném časopise.

Welcome drink není večeře

a lososové jednohubky či croissanty s párečky hlad fakt nespraví. Organizátoři a konferenční sekce univerzit by to už snad konečně mohly pochopit. Stejně jako fakt, že po obědě v místní menze by se mělo začínat coffee breakem, nikoli hodinovým talkem shrnujícím vývoj oboru za poslední dva roky.

Hotelový pokoj

Váš hotel je tím nejvzdálenějším od conference venue, takže jste museli odzoomovat mapku, abyste ho vůbec našli. Nikdy jste nepochopili francouzský způsob stlaní, případně absenci stropního svítidla, jež se marně snaží nahradit lampičky na nočních stolcích. Hotelovým wifi filmy fakt stahovat nejde, naštěstí aspoň zrovna funguje, když v jednu ráno potřebujete nahrát na agendu svůj talk. Budíček na sedm a spát. V noci vás někdo naštěstí vzbudí jen dvakrát, poprvé návrat nějaké opilé party za zvuků hádky, sexu či čeho, a pak už jen v půl čtvrté jasné zvracení v sousední koupelně. No co byste chtěli za sto éček za noc.

The unlucky guy

Má první ranní talk po konferenční večeři, kde se všichni zřídili tak, že by přišli pozdě i kdyby se začínalo v devět jako vždy, nicméně programový skluz se musí dohánět, a v 8:30 tak náš smutný spíkr hledí do poloprázdného sálu, zatímco jemu samotnému se začíná chtít nutně na toaletu zrovna když mu dávají mikrofon do klopy.

Všechno dobrý

Nakonec to vlastně bylo prima, dohodli jste spolupráci a výměnný program s menší laborkou v Portugalsku, a dodělali korekce k článku s Italským kolegou, které by po skypeu trvaly týden. Jednu session jste se dokonce i usmívali a dívali po ostatních, to když se mluvilo o jediném tématu, které dobře znáte. V průběhu workshop summary si už všichni jenom čtou maily a kontrolují odjezdy vlaků. Všechno uběhlo tak nějak rychle, a je na čase vrátit se zpět domů k české MHD a ksichtům v tramvaji. Nereálně si slibujete, že si sem někdy budete muset zajet i s rodinou.

Doma nejlíp

Dva sebevěmí alfa čtyřicátníci si nejdríve na peróně líčí, jak je serou vlastní ženy a jak se s ní kdo dohádal a dcerou pak jel kamsi taxíkem. U hostesky Leo expresu Jany laškovně zjišťují, zda je slečna či paní. Hajzlpapír na příděl na jinak čistých záchodcích v Břeclavi. “Chcete rači jěště trochu..?” a já jsem jen rád, že to jako v jednom starém vtipu není na váhu. Případně návrat přes Ryzuni a agónie z hlášení gympláckou angličtinou že jako “Dír pchesindžrs, plís dů not kíp jór bagidž anetendit...”. Welcome back to the Czech Republic!

Pivíčko a Selfíčko

Tohle by mohl být takový malý manifest zvaný třeba Tvargl.cz, že život není nahovno jen na Prigl.cz, ale i v jinak vysmáté Olomouci za deštivé dovolené, když nemáte ani na na podělanej týden v Chorvatsku, zatímco vám v dusném bytě kolem baráku poletuje polystyren, vrtaj do zdi a řežou sklepní okna při rekonstrukci paneláku. A tak hurá fábií na Kleinbergchen alias Littlehill.

"Sem se dívala na radar, a mělo včera pršet v Prostějově před sedmou, a nic", mluví mi z duše stejně nespokojená zákaznice identické aplikace pro Android.

Je kosa, děcka si hrajou na hřišti a mne zahřívá vývar v restauraci před bránou.
"V Itálii jsme chtěli vídeň, a oni se nám normálně smáli", lící blondýna od krmení prcka světové zkušenosti svému otci, "tam mají jenom taková ta piccola, víš?"

"Neřvi mi tu nebo tě hodim tym lvum!", získává si ego hlava rodiny u mladší ze svých dcer. "A co já?" "Ty si starši, tak byť chytřejši! A nechoď v tych největšich sračkach u kraje!", užívala si návštěvu ZOO rodina z Ostravska.
Bo mi zrovna dcera spala v kočarku, tež som sa modlil, aby už konečně byli v p***.

Příměstský tábor okupuje automat na pamětní mince. "Jé, mamíí, tady je pavilon žraloků!" "Hele, deme na ty žirafy..." "Poď! Deme na ty žirafy!" A už du taky, než toto furt poslouchat u sousedních plameňáků.

Výr na rukavici sokolníka má stejně těžkou denní šichtu jako minule. "Ty lvice si lížou prdelky...sou nějaký lesbičky nebo co?" (ale je to jen kvůli kusu chcíplýho králíka).

Šlehačkou z palačinky si pak improvizuju vlastní vídeň z "Turecké kávy Illy" za řevu dětí v lanáči a poslouchám matky u pružinových houpaček.
"Mně se osvědčilo Tesco v noci," svěřuje nám jedna z nich svůj poslední shopping trend a rodinnou aktivitu v jednom.
"Nojo, když ale ten můj je do půlnoci na rybách..."

"Ten Románek je dneska takový nějaký..."
"Takový oukropeček..."
"No, takový na zabití..."
"A on tam chce s klukama, a sám nechce a bečí, a tož vysvětli mu to, mám ho vylépat nebo co..."
"A Maruška je uřvaná, nevyspaná..."
"Nechceš to mlíko od Jany?"
"Ne, ona jak bude unavená, usne..."
"Aspoň že to počasí že nám vyšlo..."
"No, musím to zaklepat..."

Pivíčko a selfíčko v Náklu na Molu č.1: The best of Olomouc, nedávno akce a k parkovnému energeťák zdarma. No lepší reklama na tunery s holkama než na Bohečipsy s kečupomajonézovou příchutí. Týpci a machýrci, tetováníčko, "no konečně tě vidim před barem a bez podprdy" a jiné moudrosti.

Kemp v Litoveli v noci žije, zatímco vy si přejete nežít. Kemp je prostě taky hezký průřez společností, něco jako domov důchodců, z kterého ale ráno po tripu neujedete kalit zase jinam.
"Sem dal za hostel asi jako normálně padesát dolarů, no tak není to nejmíň, ale vyspal jsem se, chápeš", čeká na nepřicházející uznalou pochvalu týpek, co to jednou otočil s Gemmou do Států. "A normálně o rok mladší bratránek, jenom vo rok mladší, jo, dělá na menhetnu v nějaký béčkový bance, a platí tam za nájem čtrnáctset," popisuje horce aktuální finanční realitu svých rádoby méně úspěšných příbuzných týpkům od staršího vytuněnýho BMW.

Staří známí

V pondělí po Dni dětí stěhujeme babičku do domova seniorů, jak zní oficiální název.

Když jsem snášel věci do auta, babička se zeptala své vlastní dcery: "A ty ho znáš..?" Po vysvětlující odpovědi pak babička řekla: "Ale no jó, já ho přece znám už dlouho, ale nevěděla jsem, že patříte k sobě!" Takže jsme vlasně s babičkou takoví staří známí. Na paneláku z roku 1981 s původním výtahem už se alespoň začalo se zateplením a přemalováním na veselejší barvy. Mám fotku, jak si ještě na polostaveništi hraju mezi parkujícími škodovkami 110. Babičku usazujeme jako spolujezdce do ušmudlané fábie a vyrážíme do klidné části města blízko lesů. Cesta vede kolem hřbitova. Ptám se maminky na pocity. "No...je to asi jako když jsem tebe musela ve dvou letech šoupnout do podnikové školky..." Fotografie: úsměv statečný i plachý, krasosmutný. I přes problémy s pamětí je babičce jasné, že jde na poslední štaci a vyslovuje to. Těžko jí to vyvracet, alespoň myšlenku se však snažíme zahnat. Moc jiných řešení nám nezbývalo. V domě u maminky není výtah, a společné každodenní bydlení by také nedělalo dobrotu. A tak se mezitím stala babiččinou nejlepší známou televizní obrazovka. Až si s ní začala povídat. A tak jsme si vlastně něčeho poprvé všimli. Následovaly záměny mobilu a ovladače, prášky opomíjené či naopak brané několikrát denně. Problém rozpoznat čas na hodinách. Chvíle temnější se střídají s těmi, kdy bez problémů pojmenuje vnoučata. Shodujeme se, že ideální byl zřejmě časem prověřený výminek. Generace neztratily cenný sociální kontakt, ale v rámci rozumného kompromisu mezi soukromím a blízkostí v případě nutné pomoci. Pozitivní přístup v přijímací kanceláři je vystřídán strohým soupisem věcí na pokoji pro vyšití monogramu pro prádelnu. Pocitově tak trochu jako při hospitalizaci či snad nástupu do vězení. Příliš mnoho lidí, slov a pokynů pro jednu křehkou bytůstku, která se statečně usmívá, ale přesně neví, co se kolem děje. Zase mne napadají paralely mezi stářím a dětstvím. A kdy my sami ztratíme kontakt se zrychlujícím se světem a technologiemi? Babička vyrůstala za války na statku, o Vánocích dávali dobytku chléb, a ve vsi byl jediný automobil-taxi. Nyní má digitální televizi a mobilní telefon. Může takový skok jedna lidská duše vůbec pojmout? Musí si pomalu osvojit cestu k výtahu, systém v koupelně. Personál je však hodný a chápavý. V bufetu potkává hned několik známých z podniku na maloměstě. To je možná výhoda života a práce na jednom místě. "A co jste udělal s tím barákem a psem?" "Prodal, všechno prodal...to víte, dvě manželky mi umřely...", vypráví kdysi podnikový Casanova. "No, já jsem taky měla dva dědečky..." "Tak vidíte, to si budeme pasovat!", plácá se za všeobecného smíchu do kolen. Je-li podzim života smutným, tak určitou nadějí zůstává to, že lidé v něm občas neztrácejí humor. Otázkou je, nakolik jde o chvilkové světlé momenty, a co se v dušách našich babiček a dědečků děje počas pracovního týdne a večer před usnutím. Prochází znovu, jak ji otec přinutil ke svatbě? Rozvod, těžkou práci, zrušení pojistky, úraz a částečnou invaliditu? Skoro všechny vlastnosti se ve stáří násobí. A pokud jste měli ten luxus a stýkali se v práci a soukromí se lidmi, kteří vám vyhovovali, v domě seniorů zase narazíte na celé společenské spektrum, tak trochu jako na vojně, a stejně jako tam si nemůžete vybrat ani utéct. A vznikají spory a hádky. "Víš, je to tady trochu jiné, než jsem si myslela na začátku..." Posadit se na židli před jídelnou je problém: každý má své ustálené místo dle nepsaných ale respektovaných pravidel. "Víš kolikrát jsem si já musela přesednout?" A to zřejmě tušíme jen špičku ledovce. "Ale nechoď sem pak ty, až budeš taky...však víš...", a lehce mne z toho mrazí... A tak doufáme, že alespoň jakákoli interakce je lepší než jen ta s obrazovkou. A že nepřestaneme chodit na návštěvy. A že snad někdo na návštěvy bude chodit i za námi. Při jedné z návštěv naše dovádějící děti tak trochu hrají divadlo pro všechno osazenstvo čekající na otevření dveří jídelny. Separace generací asi vskutku nemá smysl. Ale má každá rodina možnost volby? Babička drží mou ruku, a pak nás doprovází k autu. Aktivit má jinak dost, jen si musím sám zvyknout, že už nebudeme chodit na návštěvu k ní tam, kde všem vnoučatům hrdě balila marmeládové palačinky a kde strávila posledních třiatřicet let svého života. Jak se asi smiřovala s tím, že už si neuvaří? A smyslem života, zdá se, zůstávají děti, vnoučata, pravnoučata. A není náhodou, že když něco vysvětluji dětem, zatváří se občas stejně jako jejich prababička, když zrovna slyší něco, co jí nejde pod nos.

59 min

...aneb: 10km za 59 minut. A pro koho je to čas směšně dlouhý, ať směle nečte dál. Ostatní snad příliš nezklamu:) Olomoucký půlmaraton, přesněji první úsek štafety 10+11km, můj první ročník, a doufám, že ne poslední. Předně, jaksi jsem nestihl natrénovat, jak jsem chtěl. Ráno si voláme s Liborem, má běžet zbylých 11km do výsledného půlmaratonu. Že kašle, což je fajn, protože mne bolí v krku, a tuhnou mi lýtka ještě z toho, jak jsem předevčírem ještě v CERNu šel v 6 ráno tréningově s Honzou 900m převýšení na Le Reculet. Super zajímavý den strávený na Veletrhu vědy UP v Korunní pevnůstce, oběd v Šantovce, na Flóru na registraci, domů na šlofíka, a hurá na start. Nacpané náměstí, běžci s hrdými vítěznými tričky běhů od Zlína po Aš, holka v super duper high tech ponožkách a cigárem v koutku. Kočárky, foťáky, hudba, moderátor excitátor. Rozhovory v průvodci, jak všichni běhají, že je to nejpřirozenější pohyb (nechápu, jak mohli zapomenout na reprodukční pohyby...). Ale co, nejsme tu pro zdraví, ale z hecu, že. Vyhrát a zřídit se, podívejte se na machry kolem sebe. S osm let starýma trepkama, v kterých jsem běžel Chicago Half vypadám dost ošumtěle. Nojo, už jsem taťka. Ještě vystát frontu na toi-toiku, když do startu zbývalo sotva deset minut, a hopkání v davu, než TO vypukne. Klusám, první dva kilometry za 12 minut, a vyjeveně koukám, že si tempo držím i po zbytek trati. Dívky na rescue stanovištích si přímo říkaly o to, abych začal simulovat zástavu dechu a nechal se zachraňovat. Ale myšlenka na Libora na předávce na desátém kilometru mne hnala dál. Na osmém jsem si dovolil do toho šlápnout (pocitově, což v realitě znamenalo, že jsem nezpomalil). Vyhlížení rodiny na devátém bylo marné, asi počítali, že táta bude pomalejší. Jako Libor to měl na předávce asi dobře vymyšlené, stál někde ve předu, škoda, že jsem ho minul, a pak ani mé zběsilé pobíhání sem a tam a ani jeho vyvolávání organizátorkou do mikrofonu nějak nepomáhalo. No ale nakonec jsme na předávce ztratili jen 3 minuty, tj. asi 4% času. To snad jde. Chvíli jsem si pak s ním dal ještě klusa, čímž jsem si natáhl lýtko, a kulhavým během jsem se šel podívat zpět do parku, zda tam ještě nefandí rodina. Jak jsem se později dozvěděl, můj potomek však doma byl dělal nehorázné kraviny, čímž si chudák vysloužil výchovného zaracha, a to už k všeobecné lítosti. Ale celkově super akce, uběhl jsem, jak co jsem chtěl, a za rok zas! Nakonec se i má žena prošla, a na náměstí mi vyzvedla batoh z úschovy, zatímco unavené děti už spaly, medajle nedajle pro synka počká na ráno.

Sestdecko

Aneb: Ty vle ty mas sestdecko? V lese se kolem krku prichazejiciho chlapka s manzelkou rysuje zluty pruh Nikonu, tak takovy clovek smozrejme pro naseho majitele Canon 6D ani nestoji za pohled do oci natoz za pozdrav. Potka-li vsak nas sestdeckar Canonistu, hned zbystri: Ma na popruhu vysite cislo, znacici vyssi radu? Ne? Takze ma nejaky no-name low-end APS-C sensor (a co na tom, ze s nim umi fotky jako Buh), mozna 650D nebo tak neco. Aha, ze tedy 70D, nojo, pokrocila rada, s 7D bych se na nej mozna usmal. Stejne, takze ani nema fullframe? Mozna ze stoji za prezirave chapajici usmev? Anebo, sakra, ma cerveny prouzek a tedy L objektiv? Ha, jen nejaky EF-S nebo snad non-L? Nedejboze Sigma ci Tamron, dovolte abych se zasmal... No ale snad nema taky sestdecko...? Tohle vsechno je vpohode, dokud nas sestdeckar nepotka nekoho s 5DMkIII nebo s 1Dx...pak jen smutne kouka na cizaka s fotakem v cene mensiho auta.

Autodebilismus

Auto přináší nejednu skvostnou slast, ale zejména jednoduché řešení situací kladených provozem, narozdíl od složitých situací kladených životem a prací. Vlastně je to takový tetris, psychology již dávno odhalzený jako silně návyková aktivita. Něco jako neustálé uklízení bytu. Stále je co úspěšně řešit a blaženost neustává, neb přicházejí jen stejné problémy. Narozdíl od té zprávy pro šéfa, co mi visí ve věcech k dodělání už týden. Krásné přímočaré situace narozdíl od výchovy dětí, rozhodování kdo si začal dřív. Žádné dlouhodobé výhledy, plány, where you see yourself proffesionally in next 5 years or any shift like that... A jako bonus adrenalin, posit lovu a kontrola nad silným strojem a možnost dominovat, předhonit, vyhrát... Uhmmmm...

Olomoucké kořínky

Olomouc. Státní vědecká knihovna, kam jsem jezdil před sedmnácti lety (jaj, to už je skoro jeden dospělý věk!) jako gymnazista v roce 1997 čerpat materiály pro seminární práci z fyziky (a jisté dívčině též cokoli k referátu z leukémie, ale zalekla se angličtiny článku, který jsem našel, a mne ostatně také). Vzpomínám si na trestný referát z Dostojevského, pro který jsem strávil odpoledne výpisky naštěstí jen v hranické knihovně. Nakonec jsem kvůli němu nemusel být čtvrtletně zkoušen. Dnes bych do noci jen cosi googlil, a pokud bych nenašel rovnou zpracovaný referát, obšlehl bych wikinu. V Olomouci jsem si koupil svou první a zatím jedinou grafickou kalkulačku Casio, která funguje dodnes. Bloudil jsem městem a řekou tramvají, občas jsme sem jezdili z gymnázia autobusem za divadlem. Dnes v mrazivém lednovém dnu cestou do lesní školky pro synka u Velkého Týnce vidím u cesty směrovku 8km na Tršice. Tam žila má babička, narodila se v porodnici v Olomouci, a na Svatý kopeček jim otec občas zapřáhl bryčku. Jak asi trávili na hospodářství zimu před těmi 80 lety, kdy se narodila? Lesní školka. Návrat pod stromy, hlásá. A nelze než souhlasit. Vždyť misto aby se děti ráchaly v potoce, platíme si víkendy v aquaparku, místo aby se motaly kolem zvířat na dvorku, jezdíme na permanentky do ZOO a místo šplhání po stromech chodíme na herní skupiny či do lanových center. Místo na trhu sháníme potraviny v marketech, a přijde nám normální chtít mít denně španělská rajčátka v salátu. Místo zvěře lovíme slevy v letácích.

Znamení doby

Kdysi byla znamením síly, na odiv hrdě predstavována, šavle, zdobená dýka, maršálský klobouk, kolt či jiná zbraň. Postupně se zbraň přetavila v masivní hodinky, zdobené, vojenské, s mnoha kolečky, ručičkami a drahými kameny. Následně kůň se změnil v auto, a tak dále a podobně. Nedávno jsem viděl muže pohrávat si se smartphonem v koženém překlápěcím obalu gestem, které vskutku velmi připomínalo tasení koltu a jeho frajerské otočení kolem kohoutku. Ten pocit jistoty a kontroly, něčeho v ruce...Vždyť co jiného má dnes vzbudit patřičný dojem, že muž tím pravým alfa, než když dokonale vládne všemi naditými funkcemi chytré hračičky, přes kterou neustále a hravě kontroluje vše od aktuálního stavu Dow Jones indexu po aktuální GPS polohu dětí a výsledků fotbalu. A jak je velký a výkonnný Tvůj stroj? Můj má větší displej a nadupanější procesor, skolím s ním více mamutů, takže v souboji o tu kočku u baru seš jasnej looser ty!

MZ vs. KS

Pro mne KS nema duvod, proc funkce zneuzit, zatimco o MZ to rici nemohu. A i kdyz je mu mene rozumet, tak je pro mne bezuhonnost a nezavislost dulezitejsi. KS je pro mne nezavisly v tom, ze nepotrebuje penize, evidentne kandidovat nemusel, zatimco Zeman se tam zene se svymi vlastnimi umysly:) Mame se docela slusne, vsichni jsme vzdelani, mame zahranicni zkusenost. Predpokladam, ze tohle chceme i pro nase deti. Je pro vas zarukou techto svobod MZ nebo KS? Ignorujete-li volby, tak nechavate nahode i budoucnost vasich deti. literally;-) Nechat vse jen na medialnim odrazu CT ci tiskovych zprav Hradu, nediskutovat, a nechat to na vetsine, ktera voli zkratkovite a dle zakladnich instinktu ve zmyslu "MZ je v telce takovy ranar sprostacek, a KS je ten divnej nemec" je podle mne smutne. Samozrejme ze kazdy ma pravo na nazor a nikdo by nikoho nemel nutit. Ale poukazovat k zamysleni ci jinemu pohledu je dle mne OK. Mne akorat prijde smutne a typicky ceske, kdys se z neceho jineho a zvlastniho dela vada a problem, misto aby to bylo treba brano jako zajimavost a mozny prinos, a vytahovani teto skutecnosti mi prijde lehce ucelove. Kamaradka na fb: "Je to jen formální postavička a ač vliv výsledku na budoucnost národa bude minimální, můj pohled na národ je ovlivněn značně. Mrzí mě, že nejsme schopni zbavit se cejchu minulosti. Že Češi nemají odvahu zkusit novou cestu, byť právě volba prezidenta jakožto formálního představitele s nevelkými pravomocemi by byla pro první pokus o změnu dle mého idální. Převážná většina mladých lidí z mého okolí nevolila Miloše Zemana, protože pro ně je představitelem lži, podvodu, arogance, kariérismu, ..., a to i přesto, že většina z nich si jeho aféry příliš nepamatuje a ke konkrétním informacím se dostali z vlastní iniciativy. O to více je mi smutno z toho, že většina z těch, kteří Zemanovu politiku znechuceně prožívali v přímém přenosu, jsou po deseti letech ochotni a schopni mávnout rukou a z nejrůžnějších malicherných důvodů si vyvolit tohoto člověka za svého nejvyššího reprezentanta."

What I like about my work?

While my physics analysis is still on data taken in 2011, my service/calibration project is for data of 2012, so I am enjoying both the luxury of an analysis of a well understood dataset as well as the excitement and surprises of the new data as it streams from the detector. It is this part when I find it essential to be here at CERN and share the compassion with other colleagues working on the same or similar project, discussing informally over coffees (and via many emails and, less excitingly, many meetings as well). Many projects and new ideas come from discussions between meetings or from random randez-vous with colleagues in the restaurant, office buildings or Cern cafeterias.

My physics projects include the analysis of pairs of top-antitop quarks produced in the ATLAS detector, born in proton-proton collisions provided by the LHC accelerator. Top quarks are so far and still the heaviest elementary particles, which (discovered in 1995 at Fermilab, USA) are becoming important background processes for searches for new physics beyond the Standard Model of the microcosm. Besides precisely measuring top quark properties and constraining theories describing the top-antitop final state, we are able to direct our colleagues on which model better describes our data in different corners of the phase space.

I enjoy working together with enthusiasts for the same goal, I like when we together learn and develop, see something new for the first time, understand how and why things work the way we see them. I like learning from clear-minded students and putting people together to create new opportunities and projects.

Kinderhangar

Ženeva, Palexpo, a jedna hala velikosti hangáru přeměněná na jedno obrovské kryté dětské hřiště, či spíše ansámbl nafukovacích hradů, trapolín a pro větší i motokárovou dráhu. To aby se děti trochu vyřádily po dnech strávených se špatně placenými přeopatrnými chůvami se špatnou francouzštinou, a rodiče, aby byli o víkendu s nimi, ale aby to zároveň nebylo příliš náročné, neb o dobrou práci je na volatilním ženevském pracovním trhu nouze a rodiče mají svého náročném týdnu taky až dost.
Hangár je jakousi jeskyní, kde si to všechno konečně hraje pohromadě, narozdíl od samoty vkusně zařízených Ikea bytů či pokusů o náhradu tlupy ve školkách a jeslích.

Vedle atrakcí jsou dlouhé stoly a lavice pro dětské narozeninové párty, kde si Ženevské rodiny nadělí další předražené plastové hračky z Číny, zatímco děti v utečeneckých táborech v Sýrii či Turecku mají jen jedno prádlo a potřebují deku za pár franků, aby mohly přečkat bez nemocí noci, kdy již venku mrzne. Po párty v hangáru se děti naloží do rodinných klimatizovaných supervozů a odvezou se do bezpečí dobrých čtvrtí.

Ano, tento text je trochu kýčovitě jedovatou a zbytečnou stížností na řád světa, a zase nic nezmění, ale tak se mi věci prostě občas jeví...

Dědeček a iPhone

"Sent from my iPhone".

Asi by tam rovnou mělo být "Sent from MY iPhone!" A ještě lépe, měla by tam být verze, aby každý věděl, že mám ten nejnovějši...Vynikající marketingová strategie založená na klasické staré dobré lidské závisti, a pocitu že jsme nějakým důvodem lepší, když příslušíme k nějaké módní skupině. Jen to zároveň značí, že musejí existovat i lidé z druhého břehu, takže to s tím margetingem zase nesmíme přehnat, no ale on i ten druhý břeh se díky tomu taky může cítit spešl, takže je to vlastně fšechno iOK.

"Co koupit dědečkovi k Vánocům?"

ptá se v reklamě nejedna firma (Vánoce jsou přece v supermarketech za rohem někdy hned po Velikonocích, že), a některé hned i nabízejí elegantní řešení v podobě online dotazníku, to asi že přemýšlet bolí, který vám pomůže, nejvíce zřejmě jak u této firmy utratit kapesné. Aha, takže Vánoce jsou o tom, co komu koupit, a už ne o tom, jak někoho obdarovat...To zase bude pod stromečky haldy elektronických krámů na půjčky, které budeme do roka vyhazovat, neboť přestanou fungovat, bude se prodávat nová verze, nebo prostě něco jiného, abychom byli neustále online, mohli se bavit, být ukrutně šťastni, nebýt otravní, a zejména nepřemýšlet o tom, co chceme v životě dělat, a kým doopravdy jsme nebo bychom chtěli býti. Místo knížky, rozhovoru, hry s dětmi či něžných chvilek máme každý na klíně nejaký ten tablet či tablet mini (zaplaťpánbu že vytlačily ten mor, televizi!), a můžeme si na sociálních sítích číst, co si dnes četli a viděli jiní, nebo můžeme pracovat či alespoň psát maily, být online i na procházce v parku, to zřejmě aby šéf viděl, jak jsme oddáni firmě...Time to get out, get some life?

Sent from myBrain

PS: Don't get me wrong, souhlasím s tím, že Apple způsobil úžasnou technologickou revoluci, kterou se ostatní různým stupněm úspěchu a spolehlivosti snaží následovat. Jen: jsme jako lidské bytosti připraveni na novou návykovou technologií dokážeme si obhájít naše vlastní já? Žárovka ukončila večerní hodinky povídání, televize zrušila tancovačky a kina, smartphony a walkmany oddělili lidi v dopravních prostředcích a na ulici, auta a parkoviště zabrala chodníky...netřeba zřejmě být příliš nostalgickými, ale...opravdu nám technoligie jen dává, a něco třeba i nebere, aniž bychom opravdu sami chtěli?

Podvečerní z předměstí

Ráno jsem se synkem doma, a pak v klubu batolat, kde se mne však nechce vzdát, a tak zůstávám, hrajeme si, a začínám pracovat na mailech až kolem jedenácté. Zato po obědě se nezastavím a na dvou projektech intenzivně pracuju až do půl osmé: kopírování dat pro sesterskou skupinu, dělení práce, porada přes videokonferenci, kontrala mezivýsledků, poslání obrázků kolegům ve skupině, odpovědi na pracovní maily, připomenutí, co nám má kdo poslat, úprava vyběrových kritérií v konfiguračních souborech, test a spuštění paralelních úloh, trocha programování, ladění, kompilace, kontrola starších poznámek, poznámky k prezentaci kolegy, do toho se objednávám do servisu a k lékaři a kávovník dávám zazimovat z dvora před kanceláří zase dovnitř. Trošku hektický den, každý takový být nemůže, ale aspoň se zase něco děje.

Večer, mží, tramvaj jede z Cernu do meyrinského předměstí Ženevy. Jedu na volejbal, a po dojíždění do práce každý den autem je cesta tramvají slast, že si ani nepotřebuju krátit dvě zastávky čtením.

V ulicích starší části voní těsto na pizzu, lidé si listují v smartmobilech na zastávkách, kostelík se tyčí na kopečku s pásem tramvajových kolejí. Ve sklepním okénku jedné tělocvičny zahlédnu kytarový kufr, a pak i muže hrajícího klasiku z not, vedlejší okno skrývá sukpinu violoncellistů, není však slyšet ani tón.

Před měsícem, když jsem poprvé hledal tělocvičnu, jsem narazil na mladíky v průchodu, zeptal jsem se, zda tam není vstup do sportoviště, ale oni, že tady jsou jen samí Íránci:)

Přes koleje je zase jiný svět, nákupní zóna, a nad hlavami přelétávají letadla z letiště Cointrin.

Jdu na trénig, začínám v tričku, co mám na sobě, stejně jich propotím další tři, kolečka, rozcvička, pinkání, smeče a pár her, pár záchran a smečů, taky pár zkažených míčů, bolavá záda a nohy, ale kopec legrace a neuvěřitelných situací, a pak už s kolegy autem zpátky domů do francouzkého městečka hned za hranicí, za spící rodinou.

Včera jsem nad krásnou jasnou oblohou litoval, že není čas vyjet na hory a dívat se na hvězdy z ticha a samoty. Ale s blízkými je stejně nejlépe, jen škoda, že si člověk občas večery kazí prací.

Summer 2012 as a Time Lapse

Můj projekt z léta 2010: Tribute to The Clocks by Coldplay Může třeba život někde jinde ve Vesmíru vnímat čas podobně?