Sunday, October 1, 2006

1.10.2006 -- Chicago Half Marathon aneb Jak se vystresovat před ním a odpočinout si při něm:)

Den předtím

V sobotu jsem vstal v osm, vyřídil maily v práci, a zjistil, že pokud chci v neděli běžet půlmaraton, na který jsem se registroval, musím si ještě dnes do 5 odpoledne v Chicagu vyzvednout startovní číslo, a mám si s sebou vzít vytištěný email, o kterém si jen matně matuju, že jsem jej mazal ze spamu...Shit I. Bylo kolem jedné odpoledne. Autem se mi v Chicagu bloudit nechtělo, a tak jsem si zjistil vlaky, zavolal Romanovi, ať se připraví mne odvézt na zastávku, a vyrazil jsem do domečku se sbalit. Neodpustil jsem si ovšemže sprchu a drobnou svačinku:) Zácpa na silnici č. 59, těsně u nádraží už vídím na mostě odjíždějící vlak...Shit II. Romanovi se nechce mne do Chicaga odvézt, a tak jej vezu zpátky do laborky a sám pak s mapkou vyrážím, aspoň mi dal pár čtvťáků (25 centů) na parkovací automaty. Leč na dálnici musím platit mýtné, a zrovna v autě nemůžu nají peněženku...musela někam zapadnout (a snad ji mám, jinak jsem v háji...:), a tak přicházím o čtvťáky. Shit III. Spěchám, chci být na místě co nejdříve, neb budu určitě bloudit a bude problém zaparkovat. Zácpa na silnici 290, půl hodinka je hned pryč, benzín se blíží nule...Shit IV. Naštěstí rychle najdu odbočku na silnici 94, správný exit a brzo jsem už u obchodního domu, kde mám dostat číslo...pokud mi je bez mailu dají...parkování je otázkou kroužení kolem několika bloků, jeden čtvťák (na 15min) mi zůstal, druhý mi dala hodná paní, která parkovala hned vedle. Mám tak 30 min, abych vše vyřídil (včetně sebe:). Peněženka byla pod sedadlem. Do sedmého poschodí jedou jen některé výtahy. Číslo jsem dostal: 8888! :) K tomu čip, který si člověk na závod připevní k tkaničkám, a který mu stopne čas, a když jej ztratí a nevrátí, zaplatí 30 dolarů:) Thanks! Auto znovu najdu po mírném bloudění, to už automat bliká, ale naštěstí mne neodtáhli:) Teď už jen dojet ke Krisztianovi, u kterého v Chicagu přespím. Mobil se hodí, dokonce ani nebloudím a po Millwakee dojedu k Damen-North Av. Parkuju pod mostem metra "blue line". Life can be soooo simple! S Krisztianem a jeho kamarády se jdeme projít na kafe a karikaturu Octoberfestu v německé čtvrti. Večer jdu s knížkou (Peter Hoeg:) spát kolem deváté, Krisztian vyráží za slečnou a do barů.

Den D

Dle dohody s Monikou vstávám kolem páté, Krisztian se právě vrátil z barů, rozešel se s přitelkyní, a jde spát. Před šestou se potkáváme na metru. Mám s sebou jen 11 dolarů, žádné cennosti, jen oblečení, číslo, dva banány, čip. Na sobě kalhoty, je ještě chladno a od úst jde pára. Den, kdy bych snad ani raději nevycházel, natož šel ráno běhat 21km...Celých 10 dolarů jsem nechtěně investoval do lístku na MHD (CTA city pass, na kartičku lze připsat libovolné množství, a mne se podařilo tam uložit vše:). Tak mám v hotovosti 1 dolar, super... Potkáváme další běžce, ve vlaku je spousta bezdomovců, klimbající černoch s obrovskými vlhkými rty, jiná černoška zlostně nadává zavřeným dveřím, z perónu zřízenci s policistou vláčejí pryč bezvládného člověka...a do toho holky v nablýskaných teniskách, běžci, kteří dali 50 dolarů za startovné, a v šest ráno by jinak ještě byli v posteli... přestupujeme na Washington Street z Blue Line na Red Line, na Garfield pak přebíháme křižovatku na zastávku busu, který nás dovezl ke startu u 57th street na jihu Chicaga, kousek od University of Chicago, kde jsem byl v červnu a kde kdysi působil Fermi. Nízké zlaté Slunce, tisícům lidí v něm září vlasy, park před muzeem, mokrý trávník s příměsí černého bláta, ale skvělá atmosféra, lidé se rozcvičují, celkem asi 12 tisíc účastníků. Převlékám se, věci si dáváme do úschovy a přesunujeme se ke startu. Pole je rozděleno na několik bloků podle předpokládaného času, doufám v něco kolem dvou hodin, ale stojíme v oblasti 2:30. Dav lidí zvolna jde, pak se začíná trochu klusat, a konečně probíháme startovní čárou! Jsou na ní elektronické rohože, které každému dle čipu stopnou čas. Vyrážím lehce, prodírám se lidmi dopředu, běží se krásně, svižně, ale ne naplno, spusta lidí s čelenkami, super dresech, podepsaných tričkách, s přehrávači na uších, mladí, staří, v růžovém, černém...:) 21km je asi 13 mil. OK. První míle za 7:30, první tři míle za 23:40. Po 40 minutách přestávám lidi předbíhat, po 6 mílích už cítím unavené nohy...Kolem trati jsou rozmístěny kapely, spousta fanoušků, rodinných příslušníků, občerstvovací stanice. Jsem v polovině, po 55 minutách. Tak to bude ještě zajímavé... Dav povzbuzuje a střídavě zrychluju, ale celkově mé tempo klesá z 8 min na míli na skoro 9. Máváme divákům, a každé zrychlení stojí trochu závrati, místy necítím ruce, nohy trochu těžknou, ale pracují a beží pode mnou, jako by mi ani nepatřily. Obracíme v polovině a zase směřujeme na jih, kolem 9 míle proklínám cílovou pásku, ať se už konečně ukáže:) To ale ještě zbývají 4 míle, více než 6km:) 10. míle. Musím se co chvíli nutit lehce přidávat, abych nezůstával moc pozadu, lidé už mne začínají zase předbíhat. občerstvovací stanice, v několika z nich na chvíli zastavuju, abych se napil. kelímky poházené po zemi. 11. To už zní líp, ale únava je slušná. 12, a poslední míle před sebou! Skoro se mi to nechce věřit! A vypadá to, že to pod 1 h zvládnu! Poslední půl míle přidávám, v cíli diváci křičí a ohromně pomáhají, je to nádherný pocit, šlápnout si do posledních metrů a proletět cílem, moci se zastavit, a zjistit, že jsem to doopravdy dokončil...01:54:25. Vrátit čip. Tričko a tílko ztěžklé litry potu, mokrá kšiltovka, ale úsměv pro fotku, a pít a pít, pak pro banán, baťůžek, a převléct se, užít si ještě chvíli lidí a atmosféry, a pak se s pomocí spolucestujích autobusem a metrem trmácet zase na sever do centra a ke Krisztianovi. Jdeme na procházku, on fotí, teoretizujeme o vztazích, stavujeme se na polévku. Autem zpátky do Fermilabu, prádlo, večeře, dočtu povídku, jsem rád, že chodím, a jdu spát před noční směnou na experimentu D0 ve Fermilabu.