Staří známí

V pondělí po Dni dětí stěhujeme babičku do domova seniorů, jak zní oficiální název.

Když jsem snášel věci do auta, babička se zeptala své vlastní dcery: "A ty ho znáš..?" Po vysvětlující odpovědi pak babička řekla: "Ale no jó, já ho přece znám už dlouho, ale nevěděla jsem, že patříte k sobě!" Takže jsme vlasně s babičkou takoví staří známí. Na paneláku z roku 1981 s původním výtahem už se alespoň začalo se zateplením a přemalováním na veselejší barvy. Mám fotku, jak si ještě na polostaveništi hraju mezi parkujícími škodovkami 110. Babičku usazujeme jako spolujezdce do ušmudlané fábie a vyrážíme do klidné části města blízko lesů. Cesta vede kolem hřbitova. Ptám se maminky na pocity. "No...je to asi jako když jsem tebe musela ve dvou letech šoupnout do podnikové školky..." Fotografie: úsměv statečný i plachý, krasosmutný. I přes problémy s pamětí je babičce jasné, že jde na poslední štaci a vyslovuje to. Těžko jí to vyvracet, alespoň myšlenku se však snažíme zahnat. Moc jiných řešení nám nezbývalo. V domě u maminky není výtah, a společné každodenní bydlení by také nedělalo dobrotu. A tak se mezitím stala babiččinou nejlepší známou televizní obrazovka. Až si s ní začala povídat. A tak jsme si vlastně něčeho poprvé všimli. Následovaly záměny mobilu a ovladače, prášky opomíjené či naopak brané několikrát denně. Problém rozpoznat čas na hodinách. Chvíle temnější se střídají s těmi, kdy bez problémů pojmenuje vnoučata. Shodujeme se, že ideální byl zřejmě časem prověřený výminek. Generace neztratily cenný sociální kontakt, ale v rámci rozumného kompromisu mezi soukromím a blízkostí v případě nutné pomoci. Pozitivní přístup v přijímací kanceláři je vystřídán strohým soupisem věcí na pokoji pro vyšití monogramu pro prádelnu. Pocitově tak trochu jako při hospitalizaci či snad nástupu do vězení. Příliš mnoho lidí, slov a pokynů pro jednu křehkou bytůstku, která se statečně usmívá, ale přesně neví, co se kolem děje. Zase mne napadají paralely mezi stářím a dětstvím. A kdy my sami ztratíme kontakt se zrychlujícím se světem a technologiemi? Babička vyrůstala za války na statku, o Vánocích dávali dobytku chléb, a ve vsi byl jediný automobil-taxi. Nyní má digitální televizi a mobilní telefon. Může takový skok jedna lidská duše vůbec pojmout? Musí si pomalu osvojit cestu k výtahu, systém v koupelně. Personál je však hodný a chápavý. V bufetu potkává hned několik známých z podniku na maloměstě. To je možná výhoda života a práce na jednom místě. "A co jste udělal s tím barákem a psem?" "Prodal, všechno prodal...to víte, dvě manželky mi umřely...", vypráví kdysi podnikový Casanova. "No, já jsem taky měla dva dědečky..." "Tak vidíte, to si budeme pasovat!", plácá se za všeobecného smíchu do kolen. Je-li podzim života smutným, tak určitou nadějí zůstává to, že lidé v něm občas neztrácejí humor. Otázkou je, nakolik jde o chvilkové světlé momenty, a co se v dušách našich babiček a dědečků děje počas pracovního týdne a večer před usnutím. Prochází znovu, jak ji otec přinutil ke svatbě? Rozvod, těžkou práci, zrušení pojistky, úraz a částečnou invaliditu? Skoro všechny vlastnosti se ve stáří násobí. A pokud jste měli ten luxus a stýkali se v práci a soukromí se lidmi, kteří vám vyhovovali, v domě seniorů zase narazíte na celé společenské spektrum, tak trochu jako na vojně, a stejně jako tam si nemůžete vybrat ani utéct. A vznikají spory a hádky. "Víš, je to tady trochu jiné, než jsem si myslela na začátku..." Posadit se na židli před jídelnou je problém: každý má své ustálené místo dle nepsaných ale respektovaných pravidel. "Víš kolikrát jsem si já musela přesednout?" A to zřejmě tušíme jen špičku ledovce. "Ale nechoď sem pak ty, až budeš taky...však víš...", a lehce mne z toho mrazí... A tak doufáme, že alespoň jakákoli interakce je lepší než jen ta s obrazovkou. A že nepřestaneme chodit na návštěvy. A že snad někdo na návštěvy bude chodit i za námi. Při jedné z návštěv naše dovádějící děti tak trochu hrají divadlo pro všechno osazenstvo čekající na otevření dveří jídelny. Separace generací asi vskutku nemá smysl. Ale má každá rodina možnost volby? Babička drží mou ruku, a pak nás doprovází k autu. Aktivit má jinak dost, jen si musím sám zvyknout, že už nebudeme chodit na návštěvu k ní tam, kde všem vnoučatům hrdě balila marmeládové palačinky a kde strávila posledních třiatřicet let svého života. Jak se asi smiřovala s tím, že už si neuvaří? A smyslem života, zdá se, zůstávají děti, vnoučata, pravnoučata. A není náhodou, že když něco vysvětluji dětem, zatváří se občas stejně jako jejich prababička, když zrovna slyší něco, co jí nejde pod nos.